Lázně - a jejich nástrahy...

Přečetla jsem si vtipnou povídku na blogu paní Zdeňky Ortové Lázeňské aférky a ta mě inspirovala k napsání vzpomínky na moji někdejší poněkud trapnou  příhodu z lázní. 

V  lázních jsem byla jen jednou v životě - a je to již pěkná řádka let. Doporučil mi je tehdy náš starý závodní lékař,  pan doktor Brabec.  Měla jsem problém s bolestmi v krku a hlasivkami,  a on usoudil, že by to chtělo  trochu poléčit  v lázních Karlova  Studánka.  Jeho doporučení  jsem po zvážení akceptovala.

Zimní termín  lázeňského pobytu v Karlově Studánce nebyl zrovna nejšťastnější.  Bylo to v lednu, venku mrzlo a všude po kolena sněhu. Na jednotlivé  lázeňské procedury a inhalace  se  přecházelo  z budovy do budovy -  a navíc, v té době jsem byla zvyklá hodně kreslit, a při tom postávání se skicákem ve sněhu  jsem se pořádně nachladila. Málem čtyřicítky teploty. No, nakonec jsem se po těch pár dnech pocení  v postelí  přece jen dala dohromady a užívala si lázeňského pobytu.  

Ale vrátím se k povídce paní Zdeňky Ortové -  a mojí reakci na ni.

Mirka

"Vaše povídka, Zdeňko, mě opravdu pobavila a rozesmála. Lázně jsou tak leda pro ostřílené a zkušené lázeňské matadory. Byla jsem v nich jen jednou, v Karlově Studánce - a málem to byl  průšvih. Tehdy tam, ve Slezském domě, bylo sanatorium  pro ostravské havíře. Ti byli tenkrát prachatí a přijeli  tam relaxovat. Na alkohol a ženy měli peněz dost. Těch žen  tam ale bylo oproti stávajícímu „mužskému elementu" poskrovnu, a proto měly "chuďery" co odolávat "nájezdům" a nabídkám nudících se mužů, hledajících tam povyražení. A bylo jim lhostejné, jestli byla ta či ona vdaná nebo svobodná...

No nic, zkrátím to... Abychom tomu mužskému zájmu lépe  odolaly, dohodly jsme se spolubydlící, učitelkou Aničkou, že si vyhlédneme  nějaké dva slušné pány a požádáme je, jestli by nám nechtěli dělat  společnost - jakési pomyslné bodygardy. Jednalo se nám jen o to, aby s námi v jídelně sedávali u jednoho stolu. Přistoupili na to -  ale  ke konci pobytu v lázních nečekaný průšvih... Jeden z nich se do mne (bohužel) zakoukal - a po opuštění lázní mi začal posílat růžová psaníčka... A když jsem mu dala na vědomí,  že je to nepatřičné, přestal mi je posílat domů, ale do práce... A hned na začátku mě tím  šíleně ztrapnil - to když  mi to růžové psaníčko na poradě přede všemi předával  s  potutelným  úsměvem můj tehdejší  soudruh vedoucí, kterému přišlo do pošty.  Tož tak...  (No jo, je  to už hodně dávno - a bylo to moje tajemství... Teď už není...)."

Zdeňka 

"To je, Mirko, nádherná příhoda. Jo, jo, i takové konce to může vzít. Ale na druhé straně, co by za to daly ženy ve Františkových Lázních, tam je ta převaha opačná .A prozrazeného tajemství se nebojte, za ta léta je už promlčená  i zpronevěra, tak tohle určitě taky."

Mirka

"No jo, o nějakou zpronevěru, ani nevěru, naštěstí  vůbec nešlo. My dvě jsme si dávaly bacha, držely jsme si od těch hochů odstup,  nenechaly jsme si od nich zaplatit ani čaj. A navíc ten "můj" (později) platonicky zaláskovaný ochránce, byl jako správný bodygard  pořádný mužský, nejmíň  tak o dvě hlavy větší než já. A měl hrozně hodnou ženu, posílala mu krásná červená jablíčka, každé zvlášť zabalené v hedvábném papíře... Občas mi nějaké přinesl,  já ji za to chválila a říkala jsem mu, aby si ji vážil. A určitě tomu tak bylo, vždycky  o  ní hezky hovořil.  Nakonec oba ti pánové byli velmi  slušní lidé, proto jsme si  také s nimi sedávaly u jednoho stolu.   

No jo, všecko bylo OK, až na ten pozdější problém... Po tom, co mi  přestal  domů posílat ta růžová psaníčka - a  poslal  mi  ručně vyrobenou dřevěnou kazetu s dárkem - s odlitou kovovou figurkou kominíka, (on byl slevač)), nemohla jsem jinak -  řekla jsem o tom manželovi. On to  vzal  sportovně - a pravil: "Toho kominíka si nech, ale ta krabice se mi zrovna hodí, dám si do ní šroubky..."  Ach jo... Kominík se mi už dávno někam "poděl,“ ale ta šikovná, ručně vyrobená kazeta  se zasunovacím víčkem  je  ještě stále  někde ve sklepě... Jen o tom růžovém psaníčku,  co mi bylo posláno do  fabriky,  o tom jsem mu nikdy  neřekla... Doufám, že chápete proč…"

***

Tak, teď jsem to na sebe všechno práskla,  doufám, že mu to neřeknete. On diskuzní příspěvky na blozích  iDNES  naštěstí nečte - a snad  ani ten dotyčný pán, bývalý "bodygard," který už  asi bude  také dávno v důchodě... 

Doufám, že jste se aspoň trochu pobavili -  no jo,  není nad skutečné a pravdivé  příhody ze života...