Kniha z antikvariátu (zamyšlení)

„Neznám nic útěšnějšího než otevřít si o samotě ve světle lampy starou knihu a stát se tak na chvíli společníkem těch, co dávno odvál čas.“

Tato moudrá slova starého čínského básníka, žijícího ve třináctém století, mě napadla v prodejně antikvariátu. Procházelo jím spousta lidí. Jedni, většinou ti mladší, přicházeli s těžkými batohy naditými knihami určenými k prodeji, druzí, ti starší, soustředěně prohledávali přeplněné stoly a regály, doufajíce, že tam najdou tu pravou – někdy i tu, kterou si zamlada jako studenti  nemohli dovolit koupit. Když se jim to povedlo a našli ji, odcházeli s blaženým výrazem v obličeji a když ne – měli dobrý důvod opět se sem vrátit a znovu se pokusit o štěstí. Někteří sem přicházeli najisto, po vzkazu prodavačky, že se kýžený titul již v prodejně objevil.

Zdálo by se, že v labyrintu různých médií a jejich agresivního působení na člověka bude kniha pomalu ztrácet na významu. Myslím, že tomu tak není, že nastal obrat v myšlení lidí a nejen těch starších. Prohlédli past, kterou na ně média, zejména komerční televize, chystaly. Omrzelo je donekonečna koukat na laciné filmy, často vypočítané na efekt, a na  televizní seriály, naší i  zahraniční produkce, vyráběné jako housky na krámě. Nechci ale všechno kritizovat, jistě se najdou i hodnotné televizní programy a filmy, ale člověk se po nich musí pídit, anebo mít neustále naladěn televizní kanál ČT 2. anebo  ČT art… .

Vraťme se ale ke knihám, v nich je uchován myšlenkový odkaz generací. Kupujeme knihy nové, v krásném šatě,  ale i ty staré, omšelé, které přinášejí do antikvariátu mladí, zřejmě dědictví po prarodičích. Ale možná, že i oni zde budou časem spíše nakupovat. Mám s tím zkušenosti, patřím k těm dříve narozeným. A skutečně nevidím nic útěšnějšího, zvláště v těchto prodlužujících se podzimních večerech,  než otevřít si o samotě ve světle lampy starou knihu a stát se na chvíli společnicí těch, které již dávno odvál čas.

Pro knihy z antikvariátu to platí dvojnásob.