„Kdyby nebylo Fanynky, nebylo by srdce“.

Existuje  vroucnější vyznání lásky než jsou tato slova? Napsal ji na zadní stranu listu s kresbou obličeje své milované dívky víc jak před 160 lety jeden z našich nejvýznamnějších umělců 19. století, malíř  a ilustrátor Josef Mánes.

Josef Mánes (1820 - 1871) pocházel  z rozvětvené malířské rodiny.  Základy malířství získal od svého otce Antonína Mánesa,  malíře  romantických krajin. Po dovršení patnácti let se stal řádným studentem pražské Akademie výtvarných umění, později kolem roku 1844  odešel studovat do Mnichova. V tu dobu zemřel jeho otec Antonín Mánes a situace rodiny se velmi zhoršila. Starost o Josefa, o jeho malířsky nadaného,  o osm let mladšího bratra  Quida  a nemocnou matku Magdalenu, převzala jejich nejstarší sestra Amálie (*1817). Vzdala se svých  malířských ambicí, začala soukromě vyučovat kreslení dívky ze zámožných rodin  a tím finančně podporovat Josefa i  celou rodinu. 

V roce 1847 dokončil Josef Mánes svá studia v Mnichově a vrací se do Prahy. Stal se členem Jednoty výtvarných umělců  a  později jako první  předseda výtvarného výboru Umělecké besedy se  zúčastnil většiny jejich kulturních a osvětových aktivit. Na mladé umělce měly tenkrát vliv i tehdejší bouřlivé události roku 1848.

Kolem roku 1850 odejel mladý malíř  na pozvání hraběte Sylvy - Tarrouccy na jeho zámek v Čechách pod Kosířem na Hané. Tam u svých příznivců přechodně pobýval téměř po dvě desetiletí. Podnikal odtud cesty  do ostatních krajů Moravy i Slovenska, (navštívil i Polsko),  kde studoval venkovské typy  a jejich kroje.

Josef Mánes byl  člověk  nepraktický. I když byl  velmi nadaný a pracovitý, měl vinou své neobratnosti velké problémy se získáváním zakázek. Rodina Mánesových  se ustavičně potýkala s nouzí. U malíře se později  začaly projevovat známky duševní choroby, v roce 1870 si ho sestra Amálie odváží z Hané domů do Prahy... V  prosinci 1871  malíř umírá. Pohřebního průvodu se zúčastnili jeho přátelé, studenti akademie i prostí pražští občané.Pohřbu se účastnila  i hezká plavovlasá dívka v černých šatech. Pomalu přistoupí k rakvi a položí na ni vavřínový věnec. 20letá Josefína, Mánesova vlastní dcera. Jan Neruda prý tehdy o Josefu Mánesovi řekl: „Neumřel“... „Ušlechtilý člověk neumírá“.

Po návratu mladého malíře Josefa Mánesa  ze studií v  Mnichově (1847)  žilo v jejich domě děvče,  asi dvacetiletá služebná  Františka Šťovíčková. A jak už to mezi mladými lidmi bývá, s malířem Josefem  se do sebe zakoukali -  a jejich láska  nezůstala bez následků... Josef Mánes se s ní hodlal oženit, ale Amálie, která od začátku jejich  vztahu nepřála, se  přes jeho  protesty postavila rozhodně proti a  za jeho nepřítomnosti poslala služebnou Fanynku  k  příbuzným  na venkov.

Josef se s tím nechtěl smířit,  ale ona mu řekla: „Kdyby sis ji vzal,  uživíš sebe a ji  s dítětem? Kde máš  zakázky -  a kde  hotové obrazy abys je prodal? Nebýt mých hodin kreslení umřeli bychom všichni hlady. A nakonec  přijdu o práci i já, vyženou mě, protože můj bratr má dítě se služkou. A konec bude i s tvým talentem... Kde vezmeš sílu a čas na další studium, na jeho rozvíjení, na tvoje cesty za malováním"?

Tak dlouho do něj   mluvila, až Josef  Mánes  resignoval. S Fanynkou se ale  loučil velmi těžce.  Tehdy vzal  do ruky tužku a na lístek nakreslil  její tvář.  Pak lístek s kresbou obrátil  a na zadní stranu  napsal  zoufalé vyznání:  „Kdyby nebylo Fanynky, nebylo by srdce¨.  

Františce  Šťovíčkové se v roce 1850 narodila  dcerka, kterou nechala pokřtít po otci  jménem Josefína.  Po několika letech kdosi zaklepal na dveře Mánesova pražského  atelieru. Vešla do něj Fanynka a vedla za ruku děvčátko.  „To je Josefinka, volají na ni Pepičko, Josefe“.

Mánes děvčátko objal a pak ji kreslil… V rysech jejího obličeje poznával  i  svoji  tvář.  Pak nakreslil  i  její matku Františku - byla stále krásná…

 (Některé informace jsem získala  z knihy Františka  Kožíka Josef Mánes).