Jedeme na dovolenou (4) Batumi

Po čtyřech dnech přírodního běsnění černé mraky konečně zmizely, nebe se vyjasnilo, vlny se ztišily - a bylo zase krásně. 

Větrnou smršť a mořskou  bouři připomínaly   již  jen  zdevastované okrasné keře a hromady olámaných větví kolem plážových cestiček,  které byly pořádkovou službou rychle odklízeny.

Kromě koupání,  slunění a opalování  jsme s naším přiděleným ruským  průvodcem Viktorem  podnikli i několik výletů po okolí.  Cestou autobusem nás obveseloval různým rčením,  jako například „blížíme se k zatáčce, která nese název přisedni si  k sousedce blíž“, a tak podobně. Vyslechli jsme od něj i varováni, abychom byli opatrní a nenapili se někde  na ulici vody z neznámého zdroje,  prý je  často infikovaná bacily, kterým se naše těla středoevropanů nedovedou bránit… Byli jsme obezřetní - dozvěděli se o tom již dřív,  a proto jsme si sebou  pro jistotu   přibalili i láhvinku  „ozdravné vody",  valašské  trnkovice,  a  nějaké tablety endiaronu.  Zmíněná   nepříjemnost nás ale bohužel  stejně neminula...  Stačilo sníst na trhu  kousek žlutého melounu  - a i ten byl infikovaný.  No nic, aspoň jsme poznali  jaké mají v Kabuletti turecké záchody...

Také jsme si zajeli   do  Batumi,  hlavního města Adžárie,  kde jsme navštívili nejen  jeho  chloubu, Národní muzeum,  ale i  pověstné,  hojně navštěvované  delfinárium.  Pohled na  laškující   vousaté tuleně,  ale hlavně  na vodní kreace  a triky  inteligentních   delfínů nás naplňovaly úžasem…

V batumiském  Národním muzeu mě zaujaly, kromě velkých přírodovědných sbírek  věnovaných zdejší mořské fauně a flóře,  i sbírky vlastivědné a historické. Výmluvná byla rozměrná  malířská plátna čerpající z historie této asijské republiky,  která sugestivně líčila  utrpení zdejšího  lidu za časů  středověkých nájezdů  a  turecké nadvlády. Drastický byl pohled na scény únosů kavkazských krasavic osmanskými nájezdníky. Při té příležitosti nemohu opomenout přeřeknutí gruzínské průvodkyně muzea při jejím výkladu. Pravila: „Za doby sovětské (turecké?) nadvlády trpěla naše  vlast velkým útlakem…“ Jo, stala se mi tam i velmi nemilá věc. Zakopla jsem  o jednu z uvolněných parket, upadla, a letěla po hladké podlaze - až jsem  skončila  těsně před zasklenou vitrínou s exponáty. Odneslo to naštěstí jen  moje naražené koleno.

Navštívili jsme i městské tržiště s ovocem a zeleninou, ale i s masem volně zavěšeným venku na hácích - s příznačně poletujícími masařkami... Nahlédli jsme i do obchůdků, kde se jako postaru všechno  zboží balilo do kornoutů z hrubého balícího papíru. Mouka, cukr, hrách, lískové ořechy - vše bylo  uloženo na zemi v širokých  jutových pytlích.  Ovšem - v každém krámě měli  v koutě televizor,  který se těšil velkému zájmu prodavaček, bohužel někdy  i na  úkor jejich zájmu o nás,  zákazníky. (Tehdy byly ještě televizory vzácné,  mnoho našich odborářských turistů si z Ruska odváželo malé televizorky, vyráběné tehdy  v Litevské republice.)

Nenechali jsme si samozřejmě  ujít  ani  návštěvu  zdejší botanické zahrady s mnoha exotickými keři a  vzácnými dřevinami, obrovské čajové plantáže táhnoucí se daleko  za  obzor, ani svěže zelené eukalyptové háje. Ochutnali jsme i výborný gruzínský čaj v místní stylové čajovně, kde jako dekorace sloužily od stropu zavěšené beraní hlavy ozdobené kukuřičnými klasy.

Byli jsme poučeni, že  zde, v tomto západním kraji Gruzie, se prý podle řeckých bájí a pověstí nacházela bájná Kolchida, do které se na mýtické lodi Argo vypravila dobrodružná výprava 40  řeckých hrdinů,  Argonautů.  V čele s Iásonem   se  vydali  získat  proslulé  Zlaté rouno, známé  z příběhu  Frixa a Hellé.

Cesta domů Iljušinem proběhla bez problémů.  Letěli jsme ve dne, a  za jasného počasí. Z okénka letadla jsme z ptačí perspektivy  pozorovali sluncem spálené, rezavé kopce Gruzie, příkrá pohoří Pamíru, vrcholky jeho nejvyšších hor Elbrusu a Kazbeku  vynořujících se z mraků, a posléze i rozvětvené delty  Dunaje ústící  do Černého moře. Následovaly velké  barevné plochy polí Ukrajiny,  po ní  slovenské hory, a pak již naše moravské a české vesničky krčící se v zeleni luk, lesů a  ve žlutých lánech obilí,  lesklé plochy modravých  rybníků i klikatící se stříbřité stuhy  potoků a řek. Věřte, že i  to byla nádherná podívaná… A pak již následovalo přistání v Ruzyni a cesta vlakem  po kolejích domů..

A to je konec mého  vyprávění o naší dovolené, která byla přes všechny potíže a  problémy zajímavá a vzrušující. Tehdy jsem měla také poprvé  možnost vidět na vlastní oči jak tato země, tehdy  asijská část  Sovětského svazu, ve skutečnosti vypadá…  Zaostalost, chudoba, byrokracie, ale krajina krásná - a lidé hrdí, družní a  přátelští.  Ale hlavně - to nádherné, nespoutané - od dob Puškinových  zkazkami  opředené  Černé moře...

 Konec