Jedeme na dovolenou (1)

- aneb manžel to nemá rád...   Je to již dávno, co jsme se s manželem chystali na dovolenou, poprvé k moři. Bylo to v době, kdy odboráři dostávali kromě vánočních kolekcí občas i rekreační poukazy, někdy i do zahraničí...

A tak se i nám kdysi podařilo získat dva poukazy k  Černému moři...  Bylo to do letoviska Kobuletti v Adžárii, dnes v Adžarské autonomní republice,  která je součástí Gruzie. Velmi jsme se těšili, a jen co nám byl doručen tiskopis s termínem odjezdu, vše bylo hned připraveno, zabaleno, zorganizováno...  Již   jsme se viděli jak ruku v ruce kráčíme po černomořském pobřeží. 

Brzy ráno vyrazíme prvním rychlíkem z Otrokovic do Prahy, odtud vzdušnou čarou do Tbilisi a tam po mezipřistání  letecky do Batumi, hlavního města Adžárie. Zbytek cesty do Kobuletti zdoláme již autobusem Inturistu. Jak snadné...         

Večer před odletem jsme si  nastavili budíček o hodinu dřív, abychom se mohli v klidu  a  beze spěchu  vydat  na dalekou cestu. Když ale ráno budík skutečně zazvonil, byla jsem jiného názoru. Proč tak brzy vstávat když nám zrovna začíná dovolená? V pohodě to přece zvládneme i následujícím rychlíkem. Manžel neprotestoval a tak jsme znovu usnuli. Jaké však bylo naše zděšení... Po procitnutí nám do  odjezdu našeho druhého rychlíkového spoje  zbývala  necelá hodina. (Ze Zlína do Otrokovic to trolejbusem trvá  45 minut.) Oblečeni jsme byli coby dup a  hurá na trolejbus. Ale ten jako naschvál  né a né přijet... Konečně přijel,  my  do něj nastoupili, a on se ležérním způsobem  rozjel směrem k otrokovickému nádraží...

Manžel, celý nasupený, zdržoval očima ručičky hodinek a neustále lamentoval, že rychlík do Prahy už stejně  nestihneme. Vtom jsem dostala nápad. Co takhle vystoupit na zastávce v Loukách a zkusit to stopem? Určitě tam budeme dřív. Manžel, ač očividně nerad, nechal se přesvědčit.  Vystoupili jsme. Byla to ale chyba...  Auta sice kolem nás projížděla v hustém sledu, ale žádné z nich nemínilo zastavit. Až jeden náklaďák plně naložený pískem na mé zamávání přibrzdil, ale když  řidič zjistil, že se za mnou žene muž s kufry, rychle se odporoučel.  A tak  jsme tam bezradně nějakou dobu postávali, až jsme nakonec vzali zavděk dalšímu,  v pořadí již asi  třetímu projíždějícímu trolejbusu.

Čas ale pracoval proti nám. Když jsme konečně přijeli na nádraží, bylo tam klidno a pusto. Poslední  dopolední  rychlík na Prahu byl definitivně pryč. A podle výpravčího prý stačila chvilička, zrovna dnes měl zpoždění... Manžel, blízký  infarktu,  rezignovaně  klesl na  nejbližší lavičku - já to ale nevzdala. Usilovně jsem přemýšlela jak situaci řešit. Letadlo z Prahy do Tbilisi odlétá jedenkrát týdně, to je právě dnes v 16.30. Nejpozději v 15 hodin musíme tedy být v kavárně Vltava, odkud autobusy odvážejí pasažéry na letiště. Co takhle taxíkem  na rychlík do Přerova? Ach jo. Ten ale, podle hodinek, bohužel právě odjíždí... Situace je vážná, ba přímo zoufalá. Vtom  přichází výpravčí. „Vy ale máte štěstí. Jednou  týdně,  to je právě dnes, jezdí osobní vlak do Brna,  přípoj  k  mezinárodnímu rychlíku do Prahy. To by vám  mohlo vyjít...“

Vyšlo. Courákem do Brna,  rychlíkem Hungaria  do Prahy a honem do  kavárny Vltava. To jsme si oddychli.

Po odbavení všech formalit spojených s odjezdem, jsem dostala nápad: „Zajděme si nahoru do bistra  na  kávičku,  zasloužíme  si  ji.“  Manžel  nebyl  proti - i  tento  můj  návrh  byl  přijat.  Dali jsme si presso a navrch, pro  uklidnění, jsme si přiťukli  stakánkem fernetu. Osvěženi  na duchu i na těle jsme pak sešli dolů a nastoupili do autobusu, posledního, co odvážel rekreanty do Ruzyně...

 Asi v polovině cesty  jsem  nabyla dojmu, že něco není v pořádku. Původně jsem měla na sobě  letní proužkovaný kostým, ale teď najednou zjišťuji, že mi chybí sako. Jemně  s touto skutečností seznamuji  manžela. „Prosím tě, co zas?“ žasne. „Podívej“, opatrně mu  vysvětluji,  „měla jsem tři věci - sako, kabelku a cestovní tašku. Teď mám jen dvě, sako chybí.“ „No, tak budeš bez saka“, suše konstatuje muž. “Jenže,  to právě nejde,“ bráním se. „Domluvili jsme se přece vzít si s sebou minimum šatstva a to byl můj  jediný svršek  s dlouhým rukávem. Jistě chápeš, že bez něj nemohu odjet.“

Udolán  mými argumenty, vrátil se  manžel  taxíkem do Vltavy hledat  moje  ztracené sako. Měl štěstí, našel ho. Pod sedadlem v bistru. Když se konečně objevil na letišti, kde jsem na něj už netrpělivě čekala u zavazadel, přiznám se, že jsem se cítila poněkud provinile... Nicméně, nakonec všechno dobře dopadlo a k  prosluněným  oblázkovým  plážím černomořského  pobřeží  jsme se přece jen dostali. Černé moře bylo později poněkud neklidné, ale bylo  krásné a vzrušující. Ale  co jsme tam všechno zažili -  to je  zase na jiné povídání...

Blíží se doba dovolených. Doufám, že ta  letošní  proběhne bez podobných trablů.  Já  sice tvrdím, že díky jim na tu v Kabuletti  nikdy  nezapomeneme, manžel je ale jiného názoru.  Ještě dnes,  po létech,  se kvůli tomu  dovede rozčilit…  Chápu ho. Nemůže za to,  že ho pánbůh  neobdařil  smyslem  pro  humor. :-)

Pokračování (Tbilisi )                                                                                                               

.