Jak jsme slavili svátek žen

  V době minulé, v době tak zvané totality, se dbalo z moci úřední, aby na každém pracovišti proběhla důstojná oslava Mezinárodního dne žen. 

Jak to někdy dopadlo, to vám nemusím povídat - zvláště když po nutných oficialitách následovala společenská zábava s popíjením alkoholických  nápojů, se zpěvem  a  tancem.

U nás ve fabrice to bývalo skromnější. Když se blížil svátek žen, dohodlo se podnikové vedení spolu se závodním výborem ROH na zakoupení kytek a bonboniér, v lepším případě i několika balíků  utěrek nebo ručníků. Vždyť si to prý naše ženy, něžnější část našich pracovních kolektivů,  opravdu zaslouží... V našem technickém odboru probíhala oslava vždy podle obvyklého rituálu. Dne 8. března, úderem osmé hodiny, bylo svoláno veškeré ženské osazenstvo do kanceláře vedoucího technického odboru. Ten k nám, příslušnicím slabšího pohlaví, pronesl oslavnou řeč spojenou s uznáním naší obětavé práce,  a se zdůrazněním naší neoficiální funkce okrasného ženského prvku  na pracovištích. Poté nám potřásl pravicemi a obdaroval každou z nás jedním karafiátem a bonboniérou, případně nějakou tou užitečnou textilií do domácnosti.  Dlužno podotknout, že vystoupení našeho šéfa odboru  mělo vždy úroveň, protože on byl v podstatě člověk zdvořilý a jeho chování k ženám bylo ohleduplné, ba přímo galantní. Sám dlouholetý vdovec, vypěstoval si ke všem ženám jakýsi obdivný, platonický vztah…

Stalo se však jednou, že 8. března musel odjet  na služební cestu a provedení přacího rituálu tentokrát připadlo jeho zástupci Josefu T. Tento muž,  pověřený  celopodnikově i  organizováním nejrůznějších akcí,  jako byly prvomájové průvody,  různé manifestace, nebo  příležitostná kladení věnců,  byl pověstný i vedením přesné evidence  těch co přišli, nebo nepřišli splnit svou občanskou jásací či truchlící povinnost. Povídalo se ale, že  i  těch, kteří jásali a truchlili neorganizovaně, nebo ne zcela v intencích  tehdejších nomenklaturních představ. Proto  byl u řadových zaměstnanců značně neoblíben, u  nás,  ženských, nevyjímaje. (I když jsme si z něho,  popravdě  řečeno,  dělaly po straně  trochu legraci). A on zase na oplátku trpěl,  sice občasnou, ale  zato očividnou  averzí vůči nám...                                 

Tak si nás tehdy na  MDŽ   hned po ránu pozval do kanceláře vedoucího, kde již byla na   stole připravena  hromada kytek a bonboniér - a spustil neochotně:

„Tak vás  teda, soudružky, vítám na vaší oslavě  emdéžet   a přeji vám všecko nejlepší...  Jo - a ty, Heleno, okamžitě skoč pro Jardu, ať se tady teho ujme“-  a ukázal na hromadu karafiátů  a krabic... Nejmladší technolog  oddělení  Jarda Š. za chvíli doklusal  celý uřícený z výroby,  spěšně rozdal přítomným oslavenkyním po jednom karafiátu a  bonboniérce" -  a odporoučel se.  Zástupce vedoucího  Josef T.  chvíli rozpačitě přešlapoval,  pak si zhluboka oddychl  a pravil: „Tak, to bysme měli…  Ženský,  možete  serozejít  a uvařit si každá nahoře kafé.  Ale né, abyste při něm klábosily až do oběda, přijdu si to zkontrolovat...  A na tebe, Heleno, si dám obzvláště pozor... Měsíc co měsíc zůstáváš doma na paragraf s děckem, a to prý máš  v dědině babku na hlídání... Jo - a to se netýká jenom tebe, ale taky všech ostatních - takových co tu sedí…“ :-(

 Odcházely jsme se smíšenými pocity. „Sakra, tak vám, holky, nevím.. . Popřál nám, a nebo nám vynadal?“  pronesla Helena, -  a  promluvila nám  z duše...