Jak jsem se učila aranžovat

Povolání průmyslové  návrhářky,  mě odjakživa bavilo,  práce byla  mým koníčkem.  Nebylo ale  snadné  v různých životních etapách najít zaměstnání odpovídající mé kvalifikaci... Být na volné noze bych si tehdy nemohla dovolit - neměla jsem dostatečnou praxi, ani zkušenosti,  a  tak se stalo, že jsem po skončení mateřské dovolené vzala zavděk aranžérské práci  v jedné tehdejší obchodní organizaci zabývající se  prodejem potravin. Byl to dočasný záskok za pracovnici,  která zrovna odcházela na mateřskou dovolenou. Moji noví spolupracovníci zřejmě  vycítili z mého chování jakýsi despekt  k jejich řemeslu  a proto  slova jednoho z nich, „ nemysli si, že aranžovat může každý blbec“,  byla přesně cílená. Záhy jsem se o tom měla přesvědčit na vlastní kůži...

Po krátkém zapracování  mi byly přiděleny některé výlohy ve městě  a jeho blízkém okolí.  Jako první úkol měla jsem vytapetovat jednu z výloh na rušné ulici.  Protože jsem tapetování z části odkoukala v aranžérské dílně, předpokládala jsem, že to pro mne nebude žádný problém. Zmýlila jsem se. Výlohu jsem si  změřila,  nastříhal tapetu, jednotlivé díly levné tapety natřela  tapetolem a začala polepovat jednotlivé stěny výlohy.  Šlo to dobře, až na jeden problém - strop výlohy.  Nahoře byly tři světla, žárovky umístěné v kruhových výřezích  umakartového stropu. Vystřihla jsem si  otvory v tapetě a po natření lepidlem jsem se  snažila  rozvlhlou tapetu nalepit na strop - ale chyba… Trhala se a stále mi padala  na hlavu. Trápila jsem se s tím, bohužel za "radostné" asistence přihlížejících  venku před výlohou, až jsem to nakonec vzdala. Teprve až  příští den jsem přišla  jak na to..  Nejdřív nalepit tapetu vcelku na strop a až po uschnutí teprve žiletkou v ní  patřičné otvory vyříznout..  

Bohužel,  stala se mi i kurióznější věc.  Kdysi jsem  přijela aranžovat do malé prodejny na okraji města.  Výloha tam  byla rozměrná, nehluboká, s  modrým umakartovým spodkem. Byla poměrně vysoká a já, menšího vzrůstu, nebyla jsem schopna  dosáhnout na strop. A bez reklamního poutače, zavěšeného v prostoru, to tehdy nebylo možné. (Ten si chudiny  aranžérky musely tahat  s sebou  do každé prodejny). Postavila jsem si tedy do výlohy židli, postavila se na ni a  snažila  se do sololitového stropu přibít špendlíky, na které bych po navázání silonové niti poutač zavěsila. Šlo to špatně. A tak jsem se snažila, natahovala a natahovala, židle se pode mnou na hladkém lesklém umakartu různě pohybovala - až se dostala jednou ze svých čtyř noh mimo výlohu.  A vtom se to stalo…  Napřed letěla židle, narážejíc opěradlem s velkým rachotem  do blízkého prodejního pultu, za ní já, a na mne papírový reklamní poutač  ve velkém dřevěném rámu. Dopadla to dobře, odnesl to jen protržený poutač a   zadní část mého  těla, hůř na tom ale  byla starší paní  prodavačka   za pultem.  Protože byla zrovna otočena zády k výloze a neviděla příčinu pekelného rachotu, málem utrpěla šok.  Byla bledá jako stěna -  nemohla ani promluvit... Když se z toho leknutí vzpamatovala,  trochu se na mne zlobila, ale po mojí omluvě  se nakonec uklidnila... Pak jsem již byla opatrnější.

I když jsem se později  aranžovat naučila, a zvládla i úskalí  tohoto řemesla,  ráda jsem se vrátila ke své profesi designérky.  Ale to, že „aranžovat nemůže každý blbec“ si budu pamatovat do smrti. :-)

                                   ***                                               

Poznámka:  Řemeslo má prý zlaté dno, ale dobří  řemeslníci musí mít i dobrý fortel. Važme si jich.