Jak jsem se „proslavila…“

„Žáci, začínají vám prázdniny, ale nemyslete si, že budete lenošit… Jistě víte co pravil jeden  náš  slavný malíř, o kterém jsme se nedávno  bavili  v dějinách umění…“ „Ani jeden den bez kresby.“

Pamatujte na to  - a o prázdninách žádné flákání, pěkně se skicákem a barvičkami do přírody… Léto je nejvhodnější doba, kdy si můžete procvičit kresbu a malování v plenéru.  Po prázdninách si osobně zkontroluji jestli jste si vzali moje slova k srdci.“

Byla jsem tehdy studentkou, žákyní druhého ročníku uměleckoprůmyslové školy, a doporučení našeho profesora kreslení, známého brněnského malíře, jsem vzala vážně. Vzpomněla jsem si na naše příbuzné na Valašsku a rozjela  jsem se tam. Teta, strejda i celá jejich rodina mě velmi mile přijala, poskytla mi ubytování i zázemí pro moje malířské  studium.   

Pamětlivá svých povinností, vyrážela každé ráno se skicákem a akvarelkami zachycovat krásy  Javorníků, které byly pro mne velmi inspirativní. Mne, rodačku z kraje polí a vinohradů jižní Moravy velmi zaujaly valašské kotáry,  zelené pasínky s roztroušenými stády oveček a strakatých krav, osamělé dřevěnice, ale i půvabné shluky těchto  stavení lidové architektury, jakoby vrostlých do malebného prostředí valašské krajiny.  Krajina  zvlněných kopců s jehličnatými lesy, krajina s čistými, zurčícími horskými potůčky. Tehdy byla ještě vesnická výstavba původní, nenarušená pozdější necitlivou zástavbou  cihlových domů a paneláků.

Záhy jsem se stala svými každodenními vycházkami a malováním populární, a to hlavně u dětí, kterých bylo v této nevelké, ale roztáhlé dědině mnoho. Jen jsem vyšla se skicákem a barvičkami z chalupy, přidávaly se ke mně. Nakláněly se nade mnou se svými střapatými hlavičkami, zvědavě mi nahlížely přes rameno, ochotně mi přinášely z potůčků čistou vodu k malování. Byla jsem jim obletována - a mně se to líbilo. Asi po  čtrnácti dnech   moje malování na Valašsku skončilo a já se  začátkem srpna vrátila domů, spokojená, se slohou plnou obrázků… Zbytek prázdnin jsem již strávila doma s rodiči a třemi sourozenci.

Asi týden před začátkem školy maminka zjistila, že malému bráškovi cosi mrňavého putuje po límečku jeho košilky. „Krinda pána, kde se to tu vzalo?“ spráskla ruce - a okamžitě provedla „vlasovou revizi“  u všech členů rodiny. „Něco“ málo  se našlo u mých dvou mladších sester, něco zanedbatelného u brášky, ale nejvíc bohužel u mne, a proto jsem byla označena za původce těchto nesnází. A okamžitě nařídila radikální řešení.  Ostříhat vlasy, natřít hlavu špiritusem, po celý den ji mít pevně zavázanou v šátku - a po  dva dny nevycházet z domu. . (Tehdy bohužel ještě žádné jiné „pomůcky“ proti tomuto "trápení" neexistovaly).

Což o to, to se dalo vydržet, já se ale  zrovna pyšnila tehdy módním „koňským ohonem“- a o ten jsem přišla...  Moje  pěkné husté hnědé vlasy mi ostříhal tatínek, vyhlášený „všeumělec…“ Nový školní rok jsem tenkrát k údivu mých spolužáků začínala ostříhaná na kluka. Po maminčině drastické hygienické proceduře  jsem se sice nevítaných "breberušek"  zbavila, ale první týdny ve školních lavicích byly pro mne krušné. Kdykoliv se nade mnou někdo naklonil, učitel, nebo spolužák, trnula jsem hrůzou, že v mých vlasech  uvidí něco nepatřičného… Naštěstí - se nestalo...

A jaké to bylo s mými prázdninovými kresbami a obrázky? Byla jsem za ně panem profesorem pochválena - byly dokonce umístěny i s ostatními vydařenými kresbami mých spolužáků  v  zasklených rámečcích na stěnách naší třídy. Nikomu jsem se ale tenkrát nepochlubila jak „draze“ byly vykoupeny…

Vlasy mi záhy dorostly a já se zase mohla pyšnit bujnou hřívou - ale na to léto,  kdy jsem rodinu obšťastnila nemilými dárečky,  na  to léto se k mé nelibosti nezapomnělo. „Víte, to bylo tenkrát,“ říkávala maminka, „kdy nám naše malířka přivezla o prázdninách do chalupy plno nevítaných hostí…“ 

Pozn.:  "Ani jeden den bez  kresby" - motto malíře Mikoláše Alše.