Já sním o Vánocích, bílých...

Psát o bílých Vánocích, o cinkání rolniček a o zvonech znějících nad závěji, je hotová ironie, když dnes, pár dní před svátky prší, tráva pod okny je zelená, a před ranním kuropěním „si někteří popletení kosové pletou noty".

Předvánočně  zimně to zatím  nevypadá - i když jsem  předevčírem konečně  uviděla hejno vran, které  zakroužilo nad městem.  Asi se přiletěly kmotry vrány   podívat, jestli se  kolem kontejnerů   nedá něco  sehnat k snědku  pohodlněji,  než jim  to poskytuje zachmuřený, nepohostinný les.

Pěnkavky,  sýkorky a ostatní nestěhovaví ptáčci se však nenechají zmýlit. Zvědavě okukují naše balkónové krmítko  a vesele vyzobávají slunečnicová semínka, ovesné vločky a zbytky prosa - to, co zbylo  po našich andulkách.  Dělí se o to s kosy - i  s hrdličkami, které si tento ranní prostřený stůl také nenechají ujít.

No jo, i když to tak  nevypadá,  předvánoční čas je tu - i s těmi zmatky, s úklidem, pečením cukroví a  nakupováním dárků pro naše  nejbližší. Byly ale doby, kdy před svátky napadlo tolik sněhu, že jsme   cestování autem  odkládali, a o Vánocích, a mezi nimi,  jsme   se raději zdržovali  doma.  Někdy se tomu ale  opravdu vyhnout nedalo. 

Podělím se s vámi o jednu vzpomínku na naši, nakonec neuskutečněnou cestu na jih,  na Kyjovsko, za našimi starými rodiči. Rozhodli jsme se, že je navštívíme druhý den vánoční, na Štěpána, a dovezeme jim dárky, které   pro ně u nás zanechal Ježíšek. Náš nejstarší, tehdy devítiletý vnuk Mira, nás uprosil, abychom ho vzali s sebou...

Počasí o Vánocích  bylo tehdy mírné,  mrzlo, ale nesněžilo… Sníh napadl až po Štědrém dnu,  na Boží narození, nebylo ho ale mnoho, žádné obavy nevzbuzoval. V noci před Štěpánem ale nastala změna.  Zapršelo,  a pohled po ránu  na vrstvu rozbředlého sněhu nebyl nijak lákavý, ani povzbudivý. Nepotěšilo nás to, ale po krátké úvaze jsme se s manželem přece jen rozhodli  na cestu  se  vydat.

Daleko jsme ale  nedojeli. Vyjeli jsme ze Zlína, projeli úspěšně  Kvítkovicemi, kolem napajedelské Fatry, přes Spytihněv -  ale ouha…  Při projíždění obcí Babice jsme na kluzké vozovce v mírné zatáčce dostali smyk a při otočce, zvané hodiny, naše felicie skončila v příkopě plné rozbředlého sněhu.  Manžel, v obavě  tam neuvíznout,  přidal plyn,  vyjel  na silnici - ale bohužel zrovna ve chvílí, kdy kolem krajnice projížděla starší červená škodovka. Střetu se už nedalo zabránit…  Smutná událost - a podle jejího majitele o to smutnější, že ji zrovna vezl opravenou z autoservisu.

Byli jsme z toho smutní, ale „co už napláčete nad rozlitým mlékem?" Majitel domu, před kterým se událost stala, nás soucitně pozval dovnitř a poskytl nám horký čaj s posezením ve vyhřáté  kuchyni, což jsme přijali s povděkem. Při tom  nám sdělil, že asi před hodinou se v blízkosti  stala událost podobná, bohužel s horším koncem. Automobil, který také dostal smyk na stejném místě jako my,  srazil  před vedlejším domem  sousedku, která právě  odmetala sníh.  „Chvíli před vámi odtud odjela  sanitka, i policajti“- pravil... 

A tož tak… Měli jsme vlastně štěstí, že to tak dopadlo, a odnesly to jen pokrčené karoserie  - a neuskutečněný výlet ke staříčkům...

Přestavte si ale, že  jednoho z nás tato nešťastná událost potěšila – a sice našeho devítiletého vnuka Miru, který se s ní asi  chtěl podělit s kamarády. Najednou, oči na vrch hlavy,  otázka: „ Dědo, kolikrát jsme ty hodiny udělali? Jedenkrát, nebo dvakrát?“  "Chlapče, jen jedenkrát - a stačilo. Škody bylo dost. A  mohlo to být horší. Zrovna proti nám jela po silnici stará avie - udělat ty „hodiny“ dvakrát, mohl by být pěkný šumr. Možná bychom všichni strávili zbytek Vánoc a Nový rok  v nemocnici…"

Vánoční řidiči, buďte opatrní, a silničáři, sypejte… Cesty jsou zrádné.

Veselé Vánoce  a šťastný nový rok 2016 všem!