I tenkrát kvetly šeříky

Bylo tomu tak pří osvobození Československé republiky  v květnu  roku 1945, je tomu tak i dnes, po 78 letech od konce II. světové války.

Vzpomínám si na 9. květen  pětačtyřicátého roku. Měla jsem tehdy sedm let,  ale tato radostná událost mi zůstala v paměti dodnes.  A doufám že nejen mně, ale i jiným pamětníkům naší obce. 

Násedlovice byly po čtrnácti dnech přímých bojů mez Němci a vojáky Rudé armády osvobozeny dne 24. dubna 1945 -  a 9. května toho roku bylo občanům místním bubeníkem Rudolfem Dobešem oznámeno,  že skončila válka -  a je mír. Všichni se radovali včetně  nás, dětí. Vesele jsme poskakovaly kolem bubeníka strýčka Rudolfa – a některé z nás ho dokonce doprovázely při jeho další obchůzce dědinou, kde oznamoval dalším násedlovským občanům tuto radostnou zprávu. Na tu euforii, která všude zavládla, nikdy nezapomenu.

Po dlouhých  letech  dusivé atmosféry za  německého protektorátu, po šesti letech války  a po čtrnácti dnech přímých bojů  mezi vojáky německé a sovětské armády  v obci - kdy se občané  tísnili  ve sklepech a strachovali se o život, se není čemu  divit.  Lidé v krytech sledovali jak jsou jim ničeny domy, jak umírají  vojáci i někteří jejich  spoluobčané... Za těch čtrnáct dnů bojů a přestřelek padlo v dědině  53 sovětských vojáků, (kolik padlo německých nevím), a bylo zabito 7 násedlovských občanů včetně jedné mladé maminky s malým dítětem v náručí. V obci  bylo  poničeno  mnoho  domů, například na našem „řádku“ po výbuchu  granátu  vyhořelo pět domů, jen ten náš se podařilo zachránit. Jako dítě jsem sledovala tatínka jak vyhazoval  z půdy slámu rozbitou střechou domu a vodou poléval domovní štít.  

Ta úleva po vyhlášení míru byla veliká.  Maminka  tenkrát narychlo ušila  červeno-modro-bílou vlajku a otec ji umístil na poničenou střech chalupy. Tenkrát  jsme byli opravdu všichni vděčni, že nás Rudá armáda osvobodila.

***

Dnes je tomu bohužel jinak, nedaleko  našich hranic zase zuří válka, kterou bohužel začali naši někdejší  osvoboditelé. Jsem ale přesvědčená, že si ji  zrovna jako  tenkrát tak i dnes, obyčejní vojáci, co při ní umírají, nepřejí. Chtějí žít normální život v míru. Proto bychom na ty, kteří tehdy padli za naše osvobození, ať už to byli  vojáci z  východní  ze západní fronty -  američtí, ruští, francouzští,  rumunští, bulharští, anebo i jiných národností, neměli zapomenout... Válku si nepřejí a nezačínají vojáci, ale politici – a to z různých, ale  hlavně z  mocichtivých zájmů. A je také pravda, že proti dobyvačné válce  je třeba se  bránit. 

***

Krátce po osvobození projížděla naší obcí  Násedlovice kolona diplomatických vozidel  s prezidentem Dr. Edvardem Benešem, který se vracel z exilu do  vlasti. My děti jsme stály s panem řídícím a ostatními občany u státní silnice do Brna  a mávaly ratolestmi rozkvetlého  šeříku. Maminka mi tenkrát udělala kytičku z toho bílého,  který zrovna kvetl naproti na stráni pod humny. Pan prezident Dr. Edvard Beneš nám z otevřeného okna  černé limuzíny kynul rukou a jeho choť, paní Hana, se na nás usmívala. Vzpomínám si, že nám pan řídicí říkal: „Děti, jenom mávat, ale kytkou neházet“...  Na ty chvíle  nikdy nezapomenu.

Přeji  vám krásný sváteční májový den,  den, kdy byl po skončení II. světové války vyhlášen v  květnu 1945 v Evropě  mír.