Hradlař Vilém

Tento příběh, který se udál víc jak před sedmdesáti lety, mi kdysi vyprávěl tatínek, bývalý železničář. On pocházel z Valašska, tehdy z velmi chudého kraje, kde byla nouze o jakoukoliv práci. 

Jako mladý ogara si  našel místo u jedné betonářské firmy v Moravské Ostravě. Když se později oženil a přestěhoval se za maminkou na Kyjovsko, dál do Ostravy dojížděl za prací. Brzy po válce se mu poštěstilo stát se státním zaměstnancem, získal  místo u dráhy (ČSD). Podmínkou ale bylo nastěhovat se do strážního domku u trati, který patřil k blízké železniční zastávce Polanka nad Odrou. Maminka s tím souhlasila a tak záhy  domek na Slovácku pronajali,  pole propachtovali, a odstěhovali se i s nám dětmi na Ostravsko.

Otce, mladého novopečeného ajznboňáka, vlídně přijali do kolektivu malého nádraží. Oblíbil si ho i starší kolega, hradlař Vilém…  Byl to srdečný a bodrý člověk, ochotný vždy poradit a pomoci. Měl však  jednu vlastnost, o které otec tehdy nevěděl. Rád si „přihnul“… Sice je občas, ale zato „poctivě“.

Kdysi v zimě, a bylo to mezi Vánoci a  Silvestrem, se tatínek vracel jako obvykle po chodníčku kolem trati domů. Mrzlo až praštělo… Když míjel hradlařský domeček, nahlédl dovnitř, aby pozdravil Viléma, který měl zrovna službu. Ten ale nebyl jaksi „ve své kůži“… Postěžoval si, že je dnes nějaký unavený, a jestli by mu prý  tatínek nedonesl trochu   zrnkové kávy. A tatínek, že jo…

Když se ale po chvíli vracel s butylkou  osvěžujícího nápoje - co nevidí? Železniční návěstí jsou v poloze „stůj“ a  na kolejích supí dlouhatánský náklaďák plně naložený uhlím. Vejde do domku hradla  - a tam kolega Vilém  s hlavou na stole,  spí… „Viléme, před okny ti stojí náklaďák, je to v pořádku? „Není, Lojzku, mně je nevolno, pusť ho“-  a ukázal na páku, kterou má pohnout.  Ten  ho poslechl, ale vzápětí ho hrůzou polil pot. Ptá se Viléma, jestli vůbec dostal na „volno“ příkaz. Ten ale byl v tu chvíli úplně mimo… Otec tedy okamžitě zavolal na traťový dispečink, aby si ověřil správnost avizování…

Naštěstí bylo.  Ostravský uhlák zdárně pokračoval v jízdě – ale zato na dispečinku nastal hotový poprask. Okamžitě si zjistili, že hradlař je v práci opilý  a hradlo obsloužil člověk, který k tomu neměl oprávnění...

Otec dopadl dobře, byl za to jen přísně pokárán, ale hůř to dopadlo s Vilémem. Ten byl okamžitě přeložen do pracovní čety opravující koleje – a to prý do doby, než přestane holdovat alkoholu.  Jestli si to vzal k srdci, to se již tatínek nedozvěděl. Po čase se uvolnilo místo na dráze v místě našeho původního bydliště   a  naše rodina se přestěhovala zpátky na Kyjovsko.

Práce u "modré armády“ se tatínkovi líbila, vydržel u ní  až do důchodu. Na „hradlařskou“ příhodu však nikdy nezapomněl. Vypovídá o tom, že i dobrý skutek může být - za jistých okolností, málem trestuhodný.

Ale... Nebýt tenkrát butylky s kávou, kdoví jak by to všechno dopadlo… S vlakem - i  s Vilémem...