Dovolená v Uvala Scott na Jadranu

Vyjeli jsme v 18 hodin, a i když cesta autobusem  byla poněkud náročná, rádi na ni vzpomínáme… Na hraničním přechodu v Mikulově jsme se dlouho nezdrželi. Jak na české, tak i na rakouské straně proběhlo vše rychle a korektně.

Po přejezdu hranic se začalo stmívat. Rakouskem jsme projeli se západem slunce a Slovinskem již docela potmě, někteří z nás v hlubokém spánku. Po rozednění se nám naskytl nádherný pohled na vysoké táhlé kopce s bělavými skalisky porostlé keři a nízkými borovicemi, na hluboká údolí, a konečně, na širokou, klidnou mořskou hladinu Jadranu.

Po deváté hodině jsme dospěli k cíli naší cesty, do přímořského letoviska Uvala Scott, která se nachází v zátoce Dubno. Ta přilákala svou krásou anglického šlechtice Alexandra Scotta natolik, že ji začátkem 19. stol. zakoupil a jako místo svého letního pobytu ji  užíval až do své smrti v roce 1860.

Na počest  tohoto Angličana, který věnoval na zušlechťování a výsadbu  zeleně tohoto údolí  celé bohatství, nazvali zdejší obyvatelé  zátoku jeho jménem – zátoka Alexandra  Scotta. K jeho sídlu, které dnes slouží  jako taverna, byl později přistavěn hotelový komplet s přilehlými ubytovacími apartmány.

Zátoka - Uvala Scott je posledním bodem pevniny, jejíž přilehlá mořská plocha hraničí s přírodním valem, který je vstupní branou na známý chorvatský ostrov Krk. V době Alexandra Scotta se na něj mohli lidé dostat jen lodí, kdežto dnes je propojen dvěma  klenutými mosty, jejichž paty jsou vysekány do vysokého skalnatého masivu. Jejich vzdušné kovové konstrukce se  půvabně rozprostírají nad hlubokou  mořskou zátokou.

Náš týdenní pobyt v letovisku plynul v rámci příjemných slunných dnů. Nebe bylo modré s občasným beránkem, vzduch průzračný, moře nádherné.  Od zamlženého po ránu, přes modrozelené k poledni až po temně modré k večeru,  kdy se po jeho skotačících  vlnkách odrážely  poslední zlaté paprsky zapadajícího slunce. A což teprve to jeho nekonečné šumění, které  v době přílivu či odlivu přecházelo do rytmického pleskotu vln, narážejících na skalnaté pobřeží. Pro mne, suchozemce, to byl nezapomenutelný  zážitek.

Hned na začátku našeho pobytu jsme podnikli průzkumnou cestu do nedalekého městečka Kraljovice. Cesta tam byla romantická – po chodníčku podél skalnatého pobřeží zátoky. Míjeli jsme přitom několik letních domků s udírnami a kotvišti loděk, sportovních i  rybářských člunů. Kolem nich  byly vytvořeny jakési obchvaty, které jsme  obcházeli po strmých, rozpálených kamenných schůdcích. Stálo nás to sice více námahy a potu, ale o to hezčí byla podívaná  z výšky na mořskou hladinu pod námi. Malebnost těchto zákoutí s bárkami a rumělkově červenými prejzovými střechami domků jsem si několikrát zvěčnila prostřednictvím  fotoaparátu  i  štětce.

Poblíž  městečka Kraljovice nás již vítaly  honosnější vilky a  letoviska s přístupem k moři. Byly obklopeny okrasnými keři, záhony květin i vysokými, kuželovitými, až do mraků sahajícími, větrem se kymácejícími, cypřiši. Zaujaly mě i pronikavě vonící živé ploty z keřů rozmarýnu, z nichž několik ulomených větviček se mi ujalo a dodnes mi dělají radost.

Cestou po rozehřátém chodníčku podél pobřeží jsme naslouchali nekonečnému cvrkotu cikád,  které se podobají našim kobylkám lučním, ale jsou poněkud větší – a obéznější…

Jednoho zakaboněnějšího dne jsme se vydali na procházku po vysokém klenutém mostě Sv. Marka, spojující ostrov Krk se zátokou. Z jeho ochozu jsme z velké výšky shlíželi na širokou mořskou hladinu, na protější skalnaté pobřeží, na zalesněné pásy kopců i na vzdálená fialově modrá pohoří. Po mostu  se přitom proháněly šňůry automobilů různých značek a tonáží, které ho rozechvívaly v ustavičném lomozu. Pro nás,  pohybujících se po úzkém chodníčku mezi svodidly a  zábradlím, to nebylo nic příjemného.

Náš poslední výlet patřil ostrovu  Krk. V některém z jeho četných letovisek prý svého času trávili  na ozdravných pobytech i někteří naši slavní  literáti, mezi  nimi  i básník Jiří Wolker. Ten zde byl  inspirován k napsání ponuré básnické balady O námořníkovi. Prohlédli jsme si tam  i starobylé, malebné  městečko se shodným názvem – Krk.  Přivítalo nás  rozsáhlou mořskou zátokou s kotvištěm lodí, za ní následovalo historické náměstí s  cibulovitou  kostelní věží a hned vedle prastaré, vybílené kamenné zdi středověkého hradu. Prošli jsme se po  pěší zóně,  úzká uličce  propojené klenutím,  s mnoha  obchůdky po obou stranách. Připomínala nám italská města - a není divu. Vždyť toto chorvatské území bylo v minulosti po dlouhou dobu  jednou z římských provincií.

Poslední den našeho pobytu v chorvatském Uvala Scott patřil koupání a slunění. Bylo to dobře, protože nás  naše suchozemské Česko přivítalo příštího rána olověnou oblohou, deštěm  a chladem 14°C. A i když se u nás později oteplilo, (a letos je letní počasí srovnatelné),   na hřejivé  sluneční paprsky rozpalující kamenné mořské pobřeží, na vysoké  nebe s občasnými beránky, na moře s modrozelenou průzračnou vodou a do nekonečna uhánějícími vlnkami, na mořského racka kroužícího nad hladinou, na vzdálená   fialkově modrá pohoří -  na všechny  ty úchvatné scenérie  chorvatského   Jadranu  nikdy  nezapomenu.

.