Dnešní pomlázkový den

proběhl  poměrně  klidně, tak, jak už to u nás poslední roky bývá. Včera, v neděli, jsem uvařila sváteční oběd i na dnešní den - polévku z kostí s játrovými knedlíčky a vepřové kotlety na houbách. 

Od soboty jsem měla i jakýsi moučník – můj  oblíbený valentýnský tvarohový řez -  získaný z internetu. Při vaření používám tradičních receptů  mé maminky, která byla výborná kuchařka, ale ráda si občas zaexperimentuji  i  něčím zajímavým, ne příliš složitým,  z internetových stránek…

A protože ctím velikonoční tradice, v neděli jsem nabarvila i desítku vajíček, tentokrát dokonce bílých. Raději vařím velikonoční vajíčka v cibulových slupkách, pokud je slupek hodně, vajíčka získají krásně tmavě okrovou barvu, ale tentokrát jsem k barvení vajec použila barvičky zakoupené v blízké samoobsluze.

Koledníků nepřišlo mnoho, (svobodná děvčata doma již nemáme), takže  přišlo jen několik příbuzných a známých… Ale - i když jsem si tatarem slizla pod kolínka jen symbolicky, doufám,  že se to  kladně projeví na mém  zdraví a celoroční svěžesti… :-) Velikonoční mrskači si u nás vykoledovali malé pohoštěníčko, malované vejce, nějaký ten groš, a ti dospělí i frťánka  fernetu, nebo becherovky – mohli si vybrat. Na připravenou Bzeneckou lipku již nedošlo… U nás se to s alkoholem nepřehání, ale když už se nějaká ta láhvinka otevře určitě  se zmární.  Ale  to většinou  o  svátcích, nebo  o narozeninových oslavách.  

Vzpomínám na naše venkovské Velikonoce na Kyjovsku. Ta šlahačka, jak se tam říká,  pro nás, děti, začínala už  o  velikonoční neděli. To jsme se, my holky, už odpoledne bály vyjít ven, aby nás nějaký „šlaháč“ s pokřikem „naša platí“ neprohnal... A o velikonočním pondělí jsme  vstávaly hodně brzy. Kluci, šlaháči, si přivstali,  a mnohdy nás překvapili ještě v posteli. I mně se to kdysi  stalo…To víte, domky se tehdy zamykaly jen na noc, přes den mohl do chalupy přijít kde kdo. No, tenkrát mě ta banda kluků překvapila ještě v pyžamu a s tatarama mě prohnala  kolem hnojáku – a vlastně  po celém dvoře… (No,  aspoň  mám dnes na co vzpomínat).  Příště jsem si již dala pozor a vstala raději dřív, abych  byla na ten pondělní humbuk jaksepatří připravená… V úterý po Velikonocích, prý aby to děvčatům nebylo líto,  bylo zase jejich „naša platí“ -  mohly jít zase ony  vyšlahat kluky.  Bylo by to spravedlivé, ale málokdy se to  praktikovalo... Kluci by si to samozřejmě líbit nenechali  a děvčice by  to mohly od nich schytat ještě jednou…  (O genderovém šílenství tehdy ještě nebylo ani potuchy.)

Letošní Velikonoce dnešním dnem končí, někteří nezkušení "koledníci,"  kteří to s těmi frťánky pálené, nebo koštovačkami  vína přehnali, budou mít možná ještě i zítra po ránu těžkou hlavu - ale s tím musíli počítat - a i s množstvím pohotovostních strážců pořádku na silnicích...  A je to tak správné, pořádek musí být… Někteří  řidiči  ještě stále  nemají rozum – je to  bohužel  vidět  i  na statistice dopravních nehod...

Na závěr malá vzpomínka. Kdysi po velikonočních svátcích  kolem půlnoci  někdo zazvonil  u  našich dveří. Otevřu - za dveřmi stojí úplně  cizí mužský, boty v ruce, a  ptá se. „Paní, su tady doma?“ „Nejste,“  já na to. „A kde teda bydlím?“ „To  nevím – a  v kterém bloku bydlíte?“ „Nevím.“ „A jak se jmenujete?“ „No, to byste tak ráda věděla," na to on, „já vám to tady řeknu, a vy mě pak budete pomlouvat..."  Tož tak - komu není rady, tomu není pomoci.

No, doufám, že se snad  ten „ovíněný pán“ tenkrát přece jen domů  dostal, i když  -  stejných bloků, v kterém bydlíme my,  je v naší čtvrti čtrnáct, v každém z nich je  pět domů,  a v každém domě je šest bytů… Ach jo - těžká bývají opilcova rána, potažmo i noci…