Dnes má chodit Mikuláš...

Je pondělí pátého prosince, dnes k večeru by měl chodit Mikuláš s čertem a andělem. Bude-li opravdu chodit i v naší čtvrti, to opravdu nevím, i když by chodit měl. V našem domě je totiž kupa malých dětí. 

Žijí zde čtyři mladé rodiny, všechny mají po dvou dětech, a jedna z nich očekává třetí. A vyjde jim to. Mají dva chlapce, čtyřletého a dvouletého, a čekají holčičku.

Dříve, tak před deseti lety, se nestalo, aby se  u dveří našeho třípatrového domu neobjevili v předvečer  svatého Mikuláše Mikuláš se svou družinou. A nebyl jediný, za stmívání se začali Mikulášové  rojit. Dnes je ale jiná doba, všechno  se mění,  mikulášsko-čertovské  aktivity ubývá... Nás i naše děti straší leda moderátoři -  v televizních  a rozhlasových zprávách...  

Za mých dětských let na vesnici se ještě tradiční  zvyky  dodržovaly. Mikulášů s čerty a anděly chodívalo  spousta, ani je maminka nechtěla do chalupy pouštět. Zvláště kdy nemrzlo a bylo bláto -  aby se prý nenanosilo do domu.  Pak nás přemlouvala  abychom si s mladší sestrou daly do okna talířky, že nám do nich přes noc Mikuláš něco nadělí. Ráno po probuzení jsme se  běžely podívat co v nich je. To bylo radosti... Byly tam obvykle  perníky s obrázkem Mikuláše nebo čerta, nějaké cukroví, jablka, ořechy a omalovánky. Pro mne, že jsem ráda kreslila, tam byla  zpravidla krabička s novými, krásně ořezanými  pastelkami a velký školní sešit bez linek, abych si do něj mohla kreslit.  Z toho jsem měla  radost největší.  Kde jsou ty časy...

Jednou, a to už jsem byla větší,  měli  jsme již kromě další sestřičky i malého, asi tříletého brášku, se k nám do domku k večeru přiřítila skupina čertů s fousatým Mikulášem a dělali pořádný  rámus. Malý  bráška zalezl strachy v kuchyni  pod stůl, držel se tam křečovitě jeho nohy a nechtěl  vylézt. Své pozice se nehodlal  vzdát  ani za cenu, že nedostane od  Mikuláše nějaký ten dáreček. Najednou ale přiběhl z venku jeden z čertů, v ruce držel utržený čertovský ocas, o který prý přišel  na ulici ve rvačce s jinými pekelníky, a prosil mě  abych mu ho přišila k jeho kožichu...  A jak mu ho přišívám, bráška  najednou vylezl ze své bezpečné skrýše a zvědavě mě  pozoroval. Myslím, že tenkrát asi poprvé přestal  věřit dospělým, kteří ho strašili nadpřirozenými bytostmi. 

Tož tak... Dnes je pátého prosince, stmívá se a  Mikuláš nikde. Možná se jen  někde zdržel nebo zabloudil, anebo se mu  někde rozprchla jeho neposlušná čertovská cháska...  Kdo ví? Ale možná, že  je již na cestě  a za chvíli  uslyším andělské zvonění  a čertí hudrování...