Dědečkova výhra

Stalo se za  totáče…   Dědeček po celý život fyzicky pracoval, většinu času trávil v přírodě. Svědomitě se staral o malé hospodářství, o záhumenek a vinohrad. Pracoval na dráze, tehdy u ČSD.

Nejprve v pracovní četě opravující koleje, později, před důchodem, koleje kontroloval, dělal pochůzkáře… Každé ráno, v zimě - v létě,  devět kilometrů pěšky po jednokolejce  od zastávky Uhřice u Kyjova do do stanice Ždánice -  a   zpátky. Kdysi jsem se ho ptala  jestli ho ta každodenní chůze po trati neunavuje,   řekl mi:  „Proč by mě měla cesta po trati unavovat,  když se  zpátky vezu pohodlně, červeným motorákem?"

Někdy v tu dobu si koupil los.  Co kdyby se i na něj jednou přece jen usmálo štěstí?  A skutečně.  Nechtěl věřit svým očím když po čase v novinách stálo černé na bílém, že čísla losů byla tažena a  jeho  los vyhrává 50 000 korun. (To bylo tenkrát peněz...). Pochlubil se  s tím kamarádům- spolupracovníkům,  a ti hned  zareagovali. „Lojzku, tož to tě bude něco stát...“ A stálo.  V hospůdce blízko nádraží „U Napoleona“ to se všemi záhy náležitě oslavil. Babička napekla mísu koláčů, padl na to i demižón  červené frankovky a kopec domácích klobás.

Ale pak přišlo zklamání...  Když si přišel na poštu pro výhru, sdělili mu,  že jeho  los má sice shodné číslo s tím výherním, ale série je jiná, neodpovídá. Dědeček zesmutněl. Tolik se těšil, že si s babičkou konečně pořídí něco pořádného do domácnosti a do hospodářství,  a ještě  něco zbude pro děti a vnoučata.  

Ach jo, marná naděje...  Zamyslil se - ale pak  nad tím mávl rukou:

„No, co se dá dělat?  Ale aspoň jednú za život sem zažil jaký to je, když  člověk vyhraje v loterii. Hlavní věc je,  že sme všecí  zdraví,  a že nám chutná...“

 Pozn.: Budova nádražíčka, dříve dobře udržovaná,  je dnes již bohužel v poněkud ve         zchátralejším stavu. (MP).