Chlapec na hlídání

Sousedé nám v létě věnovali bedýnku okurek - nakládaček, které jim přivezli jejich příbuzní z venkova. Proč by se prý párali s nakládáním, když jsou jich v obchodě plné regály?

Vzali jsme si je, konzervováním zeleniny se zabýváme rádi, a teď, když jsme oba v důchodu,  máme  času dost. Jako protislužbu jsme jim nabídli, že jim někdy pohlídáme jejich osmiletého Filípka. „On je hodný,“  svěřila se mi jeho matka, „ale nesmí se nudit.“ Ujistila jsem ji, že to znám, s hlídáním dětí máme bohaté zkušenosti.  Máme pět vnuků, a ti,  když byli malí, bývali u nás věčně. Netrvalo to dlouho,  jeho rodiče musili  někam odjet  a Filip byl na neděli svěřen  do naší péče.  Nebylo to s ním jednoduché,  on byl sice dítě bystré, ale svéhlavé a neposedné.

Hned po odjezdu rodičů, aby se chlapec nenudil, pustila  jsem mu  jednu z našich starších pohádkových videonahrávek… Když  jsem se ale po  chvíli vrátila do pokoje, nebylo nic na svém místě. Kluk seděl uprostřed pokoje a všechna naše videa a cédéčka byla rozházená kolem něj. Pohádka o čertech byla vyndána z kazety  a nahrazena  filmem  Blbec na večeři,  kterou nám o Vánocích věnoval jeden z našich starších vnuků. Naštěstí  ho  film brzy přestal bavit  a  požádal nás, abychom si s ním  zahráli kanastu. Souhlasili jsme  a začali hrát karty ve trojici. Filip ale kupodivu neustále vyhrával, což mi nešlo na rozum.  Najednou  jsem si všimla,  že šidí -  výhodné karty si schovává  do rukávu. Manžel  ho napomenul, že se takové věci nedělají,  prý se za to  na Divokém západě  střílelo...  Kluk slíbil  že se polepší, ale kdepak, švindloval dál -  a rafinovaněji...  Karty si již  neschovával do rukávu, ale strkal si  je přímo  pod zadek.  Manžel se na něj  rozzlobil - že  nedodržel slovo, a další hru kategoricky odmítl...

Po obědě jsme se dohodli,  že  odpoledne zajedeme  do blízkého městečka na mezinárodní folklórní festival lidových souborů. Jen co jsme tam přijeli a usadili se v přírodním hledišti, vypůjčil si ode mne Filípek  zánovní fotoaparát,  s tím,  že mi ho za chvíli vrátí. Nestalo se tak. Na půl hodiny zmizel, a já trnula, že ho někdo v té tlačenici ukradne i s ním. Ale vrátil se naštěstí  v pořádku. Sedět v hledišti a koukat se na tančící soubory však dlouho nevydržel, a požádal nás o drobné, že by si prý chtěl koupit limonádu a  cukrovou  vatu. Manžel neměl drobné,  dal mu tedy padesátikorunu.  Filípek se za chvíli  vrátil  s  prázdným pohárkem od kofoly a tvrdil, že mu prodavačka žádné  peníze nevrátila. Později jsem si všimla,  že si  zbytek peněz   schoval do kapsy,  ale  nic jsem mu neřekla...

Po skončení programu  v amfiteátru jsme se šli projít mezi stánky, a já mu nabídla, ať si něco vybere, že  mu to koupím. Chvíli se tam rozhlížel  a pak si z množství různých hraček a lákadel vybral. Umělohmotný střílecí samopal v ceně 950 Kč. Přitom se pochlubil,  že jeden takový už doma má, ale že chce mít dva. Bylo mi to nepříjemné, ale musila jsem mu sdělit, že tolik peněz u sebe nemáme. Koupila jsem mu  tedy dárek  podle sebe, barevný kopací  míč  a  práskací kuličky,  ale on mi řekl,  ať si to prý nechám.  Nakonec se uvolil - práskací kuličky si přece jen  vzal, ale míč jsem  později věnovala  našemu jezevčíkovi Benovi, který ho brzy svědomitě rozkousal...

K večeru si  pro Filípka přišla  jeho  matka a ptala se, jak to proběhlo, jestli  byl synek hodný.  No jo, to je problém, řekla jsem si... Nechtěla jsem žalovat, ale nechtěla ani lhát. „Celkem to s ním šlo,“ pravila jsem, „až  na  pár  drobností... Namísto pohádky  Zapomenutý čert, kterou jsem mu pustila,  si sám našel a bez dovolení pustil  film pro dospěláky, při hraní kanasty ustavičně švindloval, a  i  když byl napomenut,  švindloval dál… Na festivalu  jsem mu půjčila fotoaparát, slíbil, že mi ho za chvíli vrátí,   ale  zmizel  a nebyl půl hodiny k nalezení. Víte, on  je trochu neposlušný, ale  jinak je  to celkem hodný a bystrý chlapec.“ O tom, že zatajil drobné  z  padesátikoruny, nebo že si vynucoval koupi samopalu v ceně 950 Kč - a odmítl hračku, kterou jsem mu koupila já, to jsem si raději nechala pro sebe.  A o tom, že se pochlubil, že šmíroval starší sestru s galánem, když se zamkl ve skříni v místnosti kde randili  a pozoroval je odtud klíčovou dírkou, o tom  už  raději  ani   muk. To  bylo i  na mne silné kafe... (Ale napomenula jsem ho,  že  takové  věci  slušný  člověk  nedělá).

No jo, zlaté dítě, ten sousedův  Filípek. Příště si to s jeho hlídáním pořádně rozmyslím. Nedávno se mi totiž jeho matka  svěřila, že chudák chlapec, má ve škole neustále problémy -  s učiteli.  Podle ní jsou ti dnešní pedagogové prý  zaostalí,  nerozumí dětem.  A to by prý ještě chtěli, aby jim bylo  přidáno...

No jo, ještě tak, aby šířila po sousedech,  že jsme zaostalí i my dva, s dědou...