O Havlovi, Schwarzenbergovi, sudeťácích a rozvracení republiky

Jsou témata, která se po uveřejnění přechází úsměvem či není třeba je dále dokola omílat. To bývají často naprosté malichernosti, jimiž nás každý Boží den vykrmují velká média s ještě většími zájmovými skupinami v zádech. Naproti tomu stojí témata, na která se reagovat musí. Témata, která prostě chtějí na světlo, ven mezi široký lid, i když by si to mnozí nepřáli nebo se tomu snažili bránit všemi (no dozajista, že pouze křišťálově čistými) prostředky.

Tři "bratři". Uprostřed vůdce sudeťáků Bernd Posselt.

Těmi „mnohými“, jak tušíte, mám na mysli dva pány. Pana Václava Havla a pana Karla Schwarzenberga. Věřím, že toho prvního neurazí, že jsem ho nenazval prezidentem a toho druhého zase knížetem. Velmi prostě řečeno, tito dva pánové, se v době, kdy vykonávali státní funkce (prezident a jeho kancléř) a měli sloužit zájmům naší republiky, pokoušeli pracovat spíše ve prospěch německého státu a tedy proti zájmům českým.

Ale ne…, víte co? Budeme mluvit přímo, bez obalů a různé omáčky. Ono je lepší vždycky takový materiál podávat v syrovém stavu než zasypaný tisícem druhů koření ve stylu strýček Babica. Nuže, do toho.

Havel a Schwarzenberg připravovali spolu s německým kancléřem Kohlem dohodu, která by umožnila navrácení sudetských Němců, navrácení jim jejich původního majetku a bezproblémové získání českého občanství. Jediným štěstím tehdy bylo, že sám německý kancléř se k tomu pravděpodobně nestavěl příliš růžově, jelikož s tímhle několikabodovým „baličkem“ (nebo dárečkem?) neseznámil ani tehdejšího vůdce sudetoněmeckého landsmanšaftu, který by si to pro sebe rozhodně nenechal. Ani Václav Havel se neodvážil (jak zvláštní) s tím seznámit českou veřejnost. Jakpak by to ale lidem řekl v případě, že by se takový plán měl uskutečnit?

„Milí spoluobčané, oznamuji vám radostnou zprávu, že naši bývalí sudetoněmečtí bratři a sestry se k nám po více než padesáti letech opět vrátí. A vy, drazí spoluobčané, kteří dnes v pohraničí žijete, nezoufejte, sice vám bude sebrán váš majetek, ale můžete si zažádat o přidělení vyřazených vojenských stanů. Nějaké to místo, kde je postavit, se vždycky najde. A kdyby ne, co se dá dělat. Musíme hold napravit staré křivdy, a jak víme, když se kácí les…“

Díky úsilí některých našich politiků (v tomhle případě bojujících skutečně za naše národní práva) stále ještě platné Benešovy dekrety něco takového neumožňují. A nemohu si pomoct, ale ze strany těch dvou pánů by se klidně mohlo jednat o trestný čin vlastizrady a rozvracení republiky. Však si výklad těchto dvou paragrafů (§ 309, 310 nepletu-li se) v trestním zákoně najděte sami a uvidíte, jak to tam přesně pasuje.

Třeba ale s mým názorem na poválečný odsun Němců nesouhlasíte (slovo odsun bych zde zdůraznil, žádné násilné vyhnání. Československá republika tehdy dostala za humánně provedený odsun uznání od mezinárodního červeného kříže). Pro tento případ položím několik otázek, na které si prosím odpovězte. Kdo se to ve třicátých letech choval k Čechům v pohraničí jako nelidský řeznický dobytek? Kdo naopak druhému etniku (které zde žilo, sice pravda dlouho, ale přesto jako host na území jiného národa) činil různé ústupky a místo úcty se dočkal v lepším případě neúcty, v horším hrubé neúcty a násilí a v nejhorším i ztráty života?

Pokud bychom si tu Němce nechali, dnes, zítra nebo nejdéle pozítří bychom byli ve stejné situaci jako před těmi osmdesáti lety. Říkáte-li si, že by to v 21. století nebylo možné, stačí obrátit zrak směrem ke Kosovu. Vidíte, bohužel to možné je. A jestli by to nedělali krvavou cestou, tak ještě jednodušší je to přece v dnešní době cestou mírovou. Však se podívejme, jak se Němci dnes „prosazují“ na tzv. eurounijní scéně.

Nutno podotknout, že všichni příslušníci německého národa u nás žijící, samo sebou, takoví nebyli. Ano, našli se tací, kteří proti nacistickému zlořádu aktivně bojovali, ale zase zde je nevyhnutelní říci, že takoví odsunuti nebyli. Po válce samozřejmě velká část tvrdila, že byla proti Hitlerovi. Ale kolik jich to prokázalo během té války? Němci, kteří zachovali loajalitu republice, neměli žádný problém.

Jaký dopad má na náš život tato informace, co se jí povedlo se prodrat po dvaceti letech na veřejnost? Význam toho určitě nelze podceňovat. Z velmi prostinkého důvodu. Jeden z těch výše popisovaných pánů je totiž dodnes v aktivní politice, dokonce sedí v Černínském paláci. Jestliže se kníže snažil takový plán protlačit před dvaceti lety, svůj názor dodnes nezměnil. Důkazem téměř učebnicovým tomu je nedávná, mnohými politiky i občany odmítaná návštěva šéfa sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta v České republice. Schwarzenberg s ním tehdy soukromě jednal a o čem, to vědí jen ti dva. Možná to tuší ještě pan Havel. Je nabíledni se domnívat, že téma rozhovoru bylo stejné jako kdykoliv předtím:

Bernd P.: Hele Karl, řekni mi už konečně, co hodláš dělat s těmi ohavnými dekrety, my se chcem vrátit zpátky. Hlavně se těšíme na náš majetek, který nám ti hodní Češi po desetiletí udržovali a opravovali.

Karel S.: Ja, ja, na všem už pracujeme, neboj se nic. Díky Lisabonu máme široké možnosti. Jen je promyslet, aby to nikdo nenapadnul a získat nějakou mezinárodní podporu, jako v osmatřicátým.

Bernd P.: To rád slyším, mohu uklidnit naše soukmenovce, že se dočkají. Ale nezapomeň, ani slovo o tom na veřejnosti! Jinak to zase nevyjde. A to Čechům ani nevadí, že jsem přijel až do Prahy?

Karel S.: Že by jim to mělo vadit? Ale jdi, ty nic nezajímá. Hltají turecký telenovely, cpou se kde čím a lomí do sebe jedno pivo za druhým. Víc už toho stejně nejsou schopni vstřebat. A pro jistotu o tom stejně žádná média mluvit nebudou, to je už zařízené.

Bernd P.: Gut, gut. Děláš mi radost, Karl.

Teď zbývá se zeptat proč něco takového vůbec tihle dva „humanisté“ plánovali (plánují). V článku, který tyto informace přinesl, jeho autor Adam B. Bartoš zmiňuje možnou odpověď na mnou vznesenou otázku. Sudetoněmecký landsmanšaft totiž podle jeho zjištění financoval náš disent. A jsme doma. Jednou vytrhli trn z paty jedni druhým, poté se s vděkem snažili vytrhnout trn druzí těm prvním. A co s tím uděláme my, řadoví občané? Pokud se nepletu, demokratické volby nám stále ještě zakázány nebyly. Řešení je tedy tam. Stačí trochu vnímavosti a rozumu. K tomu je ale zapotřebí nejdříve vypnout ty různé telenovely a seriály rádoby představující vzor poctivého života.

Stručný dodatek na závěr. Informaci o tomhle plánu přinesl server Prvnizpravy.cz už minulý čtvrtek. A do dneška tu zprávu nepřevzalo žádné jiné médium! Přitom se jedná o naprosto šokující informaci. Kdykoliv se někde v zoologické zahradě narodí nová opička nebo onemocní žirafa, přebírají to bez rozmyslu všichni. Že by se opravdu naplnila věta, kterou jsem o pár odstavů výše použil v „rekonstrukci“ rozhovoru, že média o tom mluvit nebudou, že je to předem zařízené? Myslíte, že je to přitažené za vlasy? Já jsem přesvědčen, že ne. Ostatně, úlohou médií není už dávno informovat lid, nýbrž vykazovat co nejvyšší zisky. Mějme to na vědomí.

Autor je šéfredaktorem zpravodajského portálu NASHRADEC.CZ