Psst! O ženské agresivitě...

O nejrůznějších společenských tabu přemýšlím už dlouhou dobu a tabu o ženské agresivitě je jedním z mých nejoblíbenějších. Mám za to, že ženská agresivita je stejně nebezpečná jako ta mužská. Možná je ještě nebezpečnější v tom, že je komplikovanější, záludnější a co víc – takřka se o ní nehovoří. -- Mám pár kamarádů, co jsou feministi. Jsou to hoši nesmírně milí, ale občas přijdou s vyloženě ujetými nápady. Měli-li by kdy „řídit svět“, bojím se, že by to byl trochu dost průšvih. Návrhy typu – nechme nám vládnout ženy, nebudou žádný války – patří do kategorie fantaskních snů o mazlivých aligátorech.

"Tu mas, chlapecku!"Corbis

Ženy jsou totiž stejně agresivní jako muži. Holčičí agresivita je ovšem (jako ostatně skoro všechno v ženském světě) méně přímočará a projevuje se v mnoha pestrých formách.

Například takové sebepoškozování, anorexie, bulimie ... to jsou typické projevy autoagresivity vycházející z hluboké nenávisti. Nenávisti sama k sobě. Ač nejsou výhradní ženskou doménou, přesto se s nimi u žen setkáváme výrazně častěji než u mužů. Zdá se mi to, a nebo se mají muži obecně víc rádi než ženy?

Další formou agresivity je agresivita psychická. Kdo kdy pracoval v čistě ženském kolektivu asi potvrdí, že „babinec“ je mnohdy horší než mor a kurděje. Intriky, pomlouvání, manipulace ... to jsou zbraně, které kdejaká žena zvládá obratněji než nunčaky. Speciální odrůdou psychické agrese je mlčení. Jedna paní tady kdysi psala, jak jí v práci kolegyně „umlčely“ až k pláči a hluboké depresi.

Hezká je i velmi efektní manipulativní metoda „ženský pláč“, kterou neumím vidět jinak než jako velmi vychytralou agresi. Do podobné kategorie spadá i „sex za odměnu“ a „sex nebude, to máš za trest“. Účinná je i forma užití prostředníka, například tím, že žena v rozvodovém řízení poštve děti proti jejich otci.

Kromě psychického násilí zvládají ženy bravurně i to obyčejné, fyzické.

Ve většině kultur je naprosto nemyslitelné, že by se muž přiznal, že je obětí násilí od ženy. I proto se spousta hnusáren děje za zavřenými dveřmi a veřejnost se o nich dovídá více méně náhodou. Který muž by šel na policii, že ho žena zmlátila do krve šňůrou od vysavače? Žádný. To se raději vymluví na úraz při sportu.

Nedávno jsem viděla báječnou harvardskou přednášku na téma "Ženy teroristky" od Louise Richardson*. Pokud bych si kdy chtěla myslet, že ženská teroristka bude méně krvelačná a fanatická, tak to bych se velmi mýlila. Nebo že ženská teroristka je něco vyjímečně vyjímečného – není. Historicky byly vždy teroristky stejné šelmy jako teroristi. A s nastupující emancipací mají ženy přístup do teroristických struktur daleko jednodušší a jednodušší. Je jich exponenciálně čím dál více a chovají se tvrději než muži – snad proto by zameškané roky rychleji dohnaly.

Nevím jak vy, ale co si já pamatuju z dětských let, tak holčičí útočníci byli vždy ti nebezpečnější. V trvalé paměti mám tužku Ivany Š. zabodlou v zádech mojí spolužačky, kopance a škrábance Hany R. které jsem měla tu radost odnášet si ze školní družiny já, i způsob jakým nás, introvertní inťoše, na základce hromadně terorizovala parta studentek z vyšších ročníků.
Stačí se podívat na Youtube na názorná videa, jak taková holčičí rvačka vypadá. Rána pěstí a zlomená čelist není pro dámu tak nepřekonatelný problém, jak by se mohlo zdát.

Některé výzkumy** dokonce tvrdí, že domácími agresory (fyzické násií) jsou v rozvodových kláních ženy častěji než muži. Násilí páchané na dětech je také častou ženskou doménou, i když se o tom moc nemluví (ale myslím, že do toho zahrnují i „normální“ výchovné bití)***.

Abych jen akademicky nelamentovala – i já jsem občas fúrie, saň stohlavá. Výčet svých agresivních útoků zde s dovolením neprovedu, dost se za ně stydím, ale měla-li bych kdy upřímně provést bilanci útoků vedených versus útoků kde jsem byla obětí, tak docela dost výrazně vedu na body.

Zcela jistě nelze stavět na stejnou rovinu různé způsoby, kterými se ženská agresivita projevuje (na ženský pláč umírá výrazně méně lidí než na semtex pod sukní), ovšem nelze zamlčovat, že žena je zvíře jako každé jiné – a že prostě agresivní je.

Je od mužů velmi galantní (a taky lehce vypočítavé), že v tomhle jejich „mužském světě“ ženskou agresvitu schovávají pod pláštíkem zneviditelňujících tabu. Obecné povědomí nám nabízí obraz ženy jako anděla s kyprým klínem a teplou náručí; ženy bezelstné, éterické a křehké. Ovšem ikonická ideální žena bez kouska (teda vlastně pořádného kusu) agresivity v těle prostě neexistuje.

Buďme k sobě upřímní. Svět pod výhradní vládou žen by byl stejně nebezpečné místo jako je ten dnešní, mužský. V otázce agresivity jsou si muži s ženami rovni.

*http://athome.harvard.edu/programs/asc/asc_video/asc1_7.html **http://www.agresorka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1&Itemid=31 Update: Jak jsem byla čtenáři upozorněna, jsou fakta uváděná tímto serverem silně tendenční a zkreslená. Věrnější studii na téma ženská agresivita hledejte spíše tady: http://www.ajph.org/cgi/content/abstract/97/5/941 , http://www.apa.org/monitor/oct06/pc.html , http://pubpages.unh.edu/~mas2/ID41E2.pdf       *** http://www.child-abuse-effects.com/physical-child-abuse-statistics.html