Proč nechodím na pohřby a nepůjdu ani na ten vlastní

Z duše nenávidím pohřby. Ne proto, že bych se nebyla schopna smířit s realitou života... umírání prostě k životu patří, nelze se tomu vyhnout a nemá smysl se nad tím dojímat. Pohřby mi vadí z jiného důvodu - celá ta pohřební šaráda je jen jedna přetvářka k druhé a dobrý business dryáčnických firem. Víte, že v USA dokonce běží v televizi den co den reklama na pohřební spoření?

Nejlepší je rakvička taková....

V životě jsem byla na pohřbu jen jednou. Bylo mi asi sedm a pamatuju si, jak nepříčetně mě rozzuřila lhostejně neosobní smuteční řeč přednesená s přehrávaným patosem. Pan Plačka kecal a kecal nad rakví a přitom pradědu nikdy nepoznal. Smuteční řeč vedl stejnou jakou bude za půlhoďku odříkávat nad tělem nějaké tety z Berouna. Bylo to asi poprvé v životě, kdy jsem si uvědomila že existuje neupřímnost a přetvářka. Jakési staré babky štkaly v zadních lavicích. Nevím kdo to byl, jsme malilinká rodina a nikdo z nás je v životě neviděl...

Každopádně v okamžiku kdy rakev elegantně hupla do jakési jámy kryté černým sametem jsem dostala hysterický záchvat a regulérně omdlela. Víc si nepamatuju.

To že jsem se složila nebylo tím, že by mne tak vzala pradědečkova smrt. Týden před pohřbem, když mi o jeho smrti řekla máma jsem si pobrečela, zavzpomínala na rošťárny které jsme spolu vyváděli a byla za chvilku docela v pohodě. Pochopila jsem že děda už není, stejně jako nejsou malí králíčci které nám roztrhala kuna. Smrt je smrt, konec něčeho co bylo a už prostě není. S tím jsem byla smířena.
Ovšem moje křehké dětské psýché neuneslo tíhu té pohřební atmosféry - zatuchlá temná studená místnost plná plastových kytek, obličeje žen schované za závoji, dramatický proslov, úpění cizích bab...

... a to jsem tenkrát ještě vůbec netušila jak se to má celé. Až po mnoha a mnoha letech jsem pochopila, že si na ten pohřeb děda spořil korunku po korunce do puntíkatého hrnku. Že prababiččina bába pro nás koupila skvostný pomník na místním hřbitově, v uličce u zdi pro "ty lepší", hned vedle pana továrníka a dvorního rady. Sama nepracující hospodyně, manželka prostého úředníka v cukrovaru prostě toužila po "lepším". Za kamennou sochu anděla s husími křídly (sochu mimochodem větší než továrníkova) zaplatila víc než za tři krávy a to byly tenkrát extraprachy.

Pardon, babi, ale ???? To prostě nechápu.

Dnes by si mohla na svůj pompézní pohřeb dokonce založit i spořeníčko.... americká televize vás den co den bombarduje hláškami "nebuďte svým příbuzným zátěží, naspořte si těch 20 tisíc dolarů na dobrý pohřeb předem". V nemocnici vám k smrtelné posteli naservírují s poslední snídaní i letáček kremační firmičky. Katalog rakví vám ochotní obchodníci se smrtí dovezou až do domu - je libo rakev s prostým ornamentem, rakvičku luxusní a nebo snad, i vy škrte, rakev neohoblovanou, dubovou?

Tohle je hra kterou prostě odmítám hrát. Příbuzní ví, že mě na své pohřby nemají zvát a že se na ten můj nemají těšit. Žádný totiž nebude.

Podle mne by rozloučení měla být hezká a spontánní, ne monstrózně morbidní. Kdo si bude chtít vzpomenout, ať si vzpomene kdy se mu zachce, kdo si bude chtít poplakat ať pláče, ale ne na povel, a komu bude moc smutno, ať pro mne za mne vyžahne lahev Jamesona. Žádný velký ceremónie.
Až má hříšná duše opustí futrál, daruji ho nějaké univerzitě ať si děcka zapitvají.
A za těch 20 tisíc si raději koupím cestu kolem světa....