Otevřený dopis řidičům velkých aut

Drahý kolego řidiči, je bezva že máš velký fáro. Terénní Toyotu, Hummera nebo třeba zelinářskou dodávku. Sedíš pěkně vysoko a máš super výhled do krajiny. Jsi hezky bezpečně zabarikádovaný za tunou oceli a plechu. My ostatní řidiči se prdelíme ve vozech směšně malých až malinkých. Nevím, možná sis nás někdy i všiml - ty blešky co se bunckaj po silnici, to jsou taky auta! (nesměj se!)

Malý auto, velký auto ... velkej rozdíl...

Víš, pochop - nejen, že nejsme tak bezpečni jako ty, ale taky z těch malých vozů houbeles vidíme.

Tak jsem tě, kolego velko-řidiči, chtěla poprosit o laskavost.

Neparkuj prosím na prvním stání před přechodem!

I když je to možná podle zákona v pořádku, dobrý nápad to prostě není. Jak si stoupneš paralelně k chodníku, nevidíme totiž na chodce na přechodu. Jako vůbec. (Chápu, pro tebe je to asi nepředstavitelná představa.) Než nám tam chodec skočí, nevidíme ani jeho hlavičku - dokud nám s rozpačitým úsměvem neopusinkuje čelní sklo. A i když ta babka Stoklasová skončí jen pod našimi minikoly, odskáčeme si to víc než málo. Blbě to s náma dopadne.

A víš proč skončí i ona špatně? Protože kolegové starý babky jsou úplně neopancéřovaný účastníci silničního provozu. Takový docela dost trapně křehký.

Tak kámo kolegiálně, jo?

Díky,

řidička z Prahy
(ta co dnes kůvli tobě málem srazila jednu neopatrnou babičku)