O potápění a hrůzném polibku při kterém stydla krev

Jsme tak trochu blázni. S těžkými batohy na zádech a olůvky za pasem lezeme kam člověk nepatří a pod vodou vyfukujeme třpytivé bublinky. Závislí na sofistikovaných přístrojích vydáváme se do světa nekonečného ticha, sem tam rušeného jen skřípavými zvuky které vyluzují obří "parrot fish" ohryzováním pestrých korálů. Neohrabaní, se směšnými plastovými ploutvičkami, nemůžeme konkurovat eleganci těch kdo jsou pod vodou doma. A naše setkání s domácími mohou být přátelská a klidná, může při něm ale i stydnout krev v žilách. O tom bych chtěla vyprávět.

Hej, já tě nechci sežrat, já se jenom zamiloval!Corbis/Firefly

Bydlení na Floridě má jednu úžasnou výhodu - odevšad je to blízko na jinou planetu. I když pod vodu nakouknete jen při šnorchlování, zjeví se vám úplně jiný svět. Krásný, tichý, barevný.

Vždycky jsem si myslívala, že televizní obrázky z podmořské hladiny musí být nějak přibarvené, světelnými filtry upravené, ale mýlila jsem se. Skutečnost je daleko impozantnější.

Pod vodou potkáte světélkující ryby, na barevných korálech žijí prapodivné potvory a vy tam jen tak v úžasu zíráte na to nekonečné hemžení tisíců zvláštních tvorů a tvorečků. Nelze se tím zvláštním světem nenechat očarovat.

A i já tomu propadla a tak jsem se před mnoha lety, po několika šnorchlovacích výletech rozhodla pořídit si potápěčskou licenci PADI.

Moje první potápění ve volném moři však byl takový šok, že jsem od té doby do vody lezla již jen s velkým respektem, opatrně, vždy si vědoma toho, že jsem tam jen na návštěvě....

Při prvním volném potápění absolvují adepti potápěčské průkazky cvičení při kterém musí prokázat, že si zvládnou pod vodou sundat a znovu nasadit masku, orientovat se, dýchat z cizího přístroje a podobně.

Klečíme tak ve skupince na písku jen nějakých pět metrů pod hladinou, masky sundáváme a nandáváme a já najednou cítím, jak mne cosi šimrá na lýtku.
Pohlédnu dolů a hrůzou málem dostanu infarkt - ve zvířeném písku se ke mě lísá dvoumetrový žralok a líbá mi smyslně nožku. Otírá se o mne svou obří hubou se zjevným zalíbením.

Mám naštěstí jednu skvělou vlastnost a tou je dlouhé vedení. Že bych měla panikařit mi dojde až tak za pět minut a skutečný strach mne přepadá obvykle týden po nějaké hrůzné události.
A tak jen strnule klečím a volnou rukou sáhnu po instruktorovi. Gestikuluji: "koukej, tady ta potvora už mě ochutnává!". Instruktor jak se později ukáže dobře ví co má dělat, vezme hrst písku a hodí ji směr žralok. Ten námluvy s nelibostí ukončí a odplave ke skupince svých asi deseti, patnácti druhů, kteří kolem nás krouží a v mojí fantazii si již každý z nich vybírá to nejchutnější sousto k časnému obědu.

Instruováni vedoucím výpravy se všichni pomalu vynoříme do člunu a tam se dovím, že ona žraločí obluda nebyla ve skutečnosti tak velká (pod vodou se vám vše zdá o nějakých 30 procent větší), takže měla maximálně metr a půl (to potěší, že :-))). 
Druh zvědavého žraloka který mne očuchával na člověka obvykle neútočí. Nebezpečný je jen pokud je donucen se bránit, což by jistě udělal, kdybych ho třeba v panice kopla. Co by s apetitem jeho kamarádů udělala nějaká ta krev ve vodě, nechci ani domýšlet.

Takže až vám někdo bude tvrdit, že mít pomalé vedení je špatná věc, nevěřte. Mě zachránilo když ne život, tak nějakou tu okončetinu zcela určitě. :-)