Jak jsem poprvé (a nejspíš naposledy) chtěla radu od ministerstva

Nedávno tu jeden z blogerů napsal článek, ve kterém zpochybnil platnost podpisů a prakticky i celé petice v elektronické verzi na internetu. Protože jsem se dostala do situace, kdy jsem sama na tuto pochybnost chtěla upozornit a nemám ráda upozorňování jen na základě nějaké vlastní domněnky, rozhodla jsem se, že si celou věc ověřím přímo na ministerstvu vnitra, které má danou problematiku na starosti.

Středa 9.2.2011 - den první, první telefonát.
Volám na první z telefonních čísel, uvedených na webových stránkách Ministerstva vnitra, je středa něco kolem 12 hodiny. Telefon nikdo nezvedá. Akceptuji s povzdechem polední pauzu a zkouším štěstí s druhým, s celkových čtyř uvedených čísel. Marně. Až na třetím v pořadí jsem úspěšná.

Co nejstručněji a nejsrozumitelněji se snažím vysvětlit paní, která telefon zvedla o jakou informaci se mi jedná. Chci zjistit, zda vytištěné údaje z elektronické databáze podpisů signatářů petice jsou bez fyzického podpisu dané osoby akceptovatelné pro její přijetí.

Paní zkouší postupně asi čtyři různé osoby, které by měly mít danou problematiku na starosti. Já vyčkávám. Do sluchátka zní příjemná hudba, stihnu dopít kafe a dojít si zakouřit. Celý telefonát, který se nikam jinam než na přepojování a hudbu nepohnul, trval asi 10 minut. Na závěr mi paní doporučí telefonní číslo na ústřednu s odkazem, ať se nechám přepojit na odbor všeobecné správy – sekretariát, tam že už mi řeknou více.

Druhý telefonát.
Ústředna, poté odbor všeobecné správy - sekretariát a následně oddělení správního oddělení, pán, kterého mi přepojili, mi bez zaváhání sdělil, že absolutně neví na koho by se měl obrátit, kdo by mi na můj dotaz spolehlivě odpověděl a ať mu zavolám za hodinu, že to do té doby zjistí. Čas hovoru 3 minuty.

Tím shánění informací po tento den skončilo. Protože nemám čas na to, sedět jen u telefonu a vyčkávat na příhodný čas a kompetentního člověka, který by mi zodpověděl tak banální dotaz, nechala jsem vše na druhý den.

Čtvrtek 10.2.2011 - den druhý, první telefonát.
Volám rovnou na ústřednu, nechávám si přepojit odbor všeobecné správy, tam hlásím jaký mám dotaz a že mě včera přepojili na oddělení správního oddělení (trošku jsem se zarazila, že jedno oddělená má ještě druhé). Paní se o to pokusila, příjemný hlas druhé paní, která zvedla sluchátko během chviličky mě mile potěšil, tím však můj úspěch skončil. Následně se mi pokusila přepojit dalších 5 osob, (kromě dopití kafe a jedné cigarety, jsem stihla přebalit při hudbě i jednu z dvojčat) a vždy hlásila kam mě přepojuje, komu a že tam mi určitě pomohou, kde však nikdo telefon nezvedl. Nakonec jsem dostala doporučení a telefonní číslo na oddělení předpisů a legislativy, kam si mám zavolat a už po šesté mi mile oznámila, že tam mi určitě pomohou více. Čas telefonátu cca 25 minut.

Druhý telefonát.
Zavolala jsem na doporučené číslo a hned po první minutě jsem byla odkázána na odbor všeobecné správy s podivem, proč volám k nim, když oni mají na starosti legislativu a ne petice. Po mém sdělení, že telefonní číslo na ně jsem obdržela i s doporučením právě z odboru všeobecné správy, kam jsem volala před nimi a že si připadám přehazovaná jak horkej brambor, si mě paní pro jistotu ještě podržela na telefonu, aby mi následně potvrdila svoje předchozí sdělení konzultované s kolegyní a nadiktovala stejné číslo, které už jsem měla dávno poznamenané. Doba telefonátu cca 10 minut.

Třetí telefonát.
Neuskutečněn. Po několika marných pokusech mi telefon už nikdo nezvedl, napadá mě, zda už moje telefonní číslo není v jejich databázi s obrovským červeným vykřičníkem a poznámkou NEZVEDAT, docela bych to i chápala.

Nejsem ani tak naštvaná, jako spíš rozčarovaná, když si uvědomím, že tak banální věcí, jako je všeobecný dotaz na platnost elektronické formy petice, která mimochodem není a ani nemůže být zmíněna v petičním zákoně, který je z roku 1990, zaměstnám pomalu půl ministerstva. Ale v životě se bez této informace nejspíš obejdu, když bude nejhůř obrátím se  na některý petiční výbor, který už elektronickou formu petice odevzdával, což jsem možná měla udělat rovnou.

Spíš se děsím toho, že jednou budu potřebovat informaci, bez které se neobejdu a nenajde se nikdo kompetentní, kdo by mi na takovou otázku dal uspokojivou odpověď. Můžeme se tedy potom divit, že obyčejní lidé mají na úředníky takový názor, který mají? Já už se nedivím, dnes jsem se zařadila mezi ně.