Prunéřov je pro zelené červeným hadrem

Situace okolo modernizace elektrárny Prunéřov není jen otázkou modernizace „jedné elektrárny“, ale může být precedentním příkladem přístupu České republiky k tzv. ekonomickému pohledu na ekologii. Kauza se v poslední době stala velmi vděčným mediálním tématem. Politické rozepře na půdě sněmovny, opakovaný teambuilding aktivistů Greenpeace na komíně elektrárny nebo rozporuplné gesto dnes již bývalého ministra životního prostředí Dusíka. Vše demonstruje, že je potřeba začít přemýšlet nad pojmem BAT v ekologickém diskurzu (Best Avaible Technologie - nejlepší dostupná technologie). Je potřeba přemýšlet, jestli je tak podstatný rozdíl v účinnosti 40,19 % ku 42 %, za předpokladu, že už dolní hranice 40,19 % znamená dodržení i těch nejpřísnějších limitů, a honba za navýšením o 1,81 % zaviní podstatné zdržení projektu a mnohamiliardové investice navíc.

O co vlastně jde?

Hned z počátku předesílám, že plně souhlasím s rozhodnutím premiéra Fischera, že není vhodné, aby se rozhodnutí ve věci vlivu modernizace elektrárny Prunéřov II na životní prostředí (tzv. EIA) opakovaně odkládalo. Naopak jsem proto, aby ČEZ mohl elektrárnu za 25 miliard korun co nejdříve začít stavět. Ve hře jde totiž o více než o konfliktní 2 % účinnosti, o které se přou zelení aktivisté.

Shrňme si, v čem spočívá ona modernizace Elektrárny Prunéřov II a kde tkví problémové body, na které tak ostře reagují ekologičtí aktivisté. ČEZ hodlá ze stávající pěti výrobních bloků elektrárny odstavit dva a zbývající tři modernizovat, a s předpokládanou životností také další čtvrtstoletí používat. Účinnost elektrárny se zvýší, dle posudku zpracovaného na základě zadání Ministerstva životního prostředí, ze současných 32 % na 40,19 %. Přičemž, a co je úplně nejdůležitější, se výrazně sníží zátěž ovzduší v severních Čechách! Modernizovaná elektrárna totiž nabídne o 57 % méně oxidu síry, u oxidu dusíku dokonce     59 % a například v případě tuhých znečišťujících látek (saze, popílek), jsou parametry obnovené elektrárny třikrát přísnější, než stanovené zákonem pro úplně nové zdroje. A právě plánovaná účinnost modernizované elektrárny se zdá aktivistům nedostatečná. Poukazují na to, že se firma snaží obejít zákon o integrované prevenci, který se mimochodem vztahuje pouze na nová zařízení, a nehodlá zajistit čistou účinnost 42 % a splnit tak předepsané využití nejlepší dostupné technologie. Jako argument aktivistům posloužily i obavy tichomořského státečku Mikronésie z globálního oteplování nebo aktuální výsledky norské společnosti Det Norske Veritas (DNV), která na Dusíkovu žádost Prunéřov ekologicky posoudila.

Příliš jednostranné vidění

Přeskočme nyní skutečnost, aby kdokoliv kromě investora, požadoval konkrétní technické řešení stavby jakou je elektrárna. Žádné právní předpisy, a už vůbec ne proces EIA, neslouží k tomu, aby kdokoliv, kdo nenese odpovědnost za investici, rozhodoval o jejím konkrétním technickém řešení. Proces EIA hodnotí pouze dopady záměru a jeho případných variant. ČEZ při plánování modernizace na jednu stranu musel respektovat kvalitu paliva z přilehlého lomu Libouš, které svou nižší výhřevností je nevhodné pro nadkritické bloky prosazované aktivisty a také to, že elektrárna bude teplem zásobovat zhruba 50 tisíc obyvatel, což opět nelze zaručit u technologie, kterou prosazují aktivisté. Rovněž životnost elektrárny je nastavena tak, aby odpovídala zásobám uhlí přilehlého lomu a hlavně návratnosti celé investice.

Zatímco instalace velkého tzv. nadkritického bloku, která by zvedla účinnost o pouhé 2 % (a zde je třeba si uvědomit, že vyšší účinnost nesnižuje emise, ale znamená jen to, že se vyrobí více elektřiny), by si vyžádala podstatně větší investice a znemožnila by zásobování teplem tisíců domácností. Následné topení z vlastních zdrojů tepla by pochopitelně výrazně zhoršilo kvalitu ovzduší, případně by se musela postavit ještě záložní teplárna, což by kvalitě ovzduší taktéž neprospělo. Nehledě na to, že životnost tohoto řešení je okolo 35 až 40 let a to znamená, že nehledě na kvalitu uhlí z přilehlého lomu, by se elektrárna musela roky zásobovat touto surovinou z jiných lokalit; tedy další zátěž životního prostředí způsobené transportem uhlí po železnici, kde jsou rovněž produkovány primárně vysoké emise CO2 a NOx. 

Osobně, i jako koordinátor Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin Evropského parlamentu, proto apeluji, aby bylo na tyto záležitosti pohlíženo komplexně a s rozumem, neboť pokud by k modernizaci elektrárny nedošlo, byla by po dílčích úpravách v provozu až do konce své životnosti za stávajícího stavu a to by nikomu z postižených oblastí severních Čech neprospělo. Bez ohledu na technické a ekonomické aspekty tak vidím řešení navrhované společností ČEZ jako enviromentálně nejvýhodnější, nehledě na symbiózu investice, která by měla i protikrizovou účinnost, neboť 90 % z plánovaných 25 mld. korun by se rozdělilo mezi české firmy.