Strašení imigranty

My za sebou neměli padesátiletý blahobyt v barvách Kodacoloru, nýbrž pěkně černobílý film. Klopotně jsme se všemi chybami a slepými uličkami doháněli zbytek Evropy. Naše země byly z hlediska výkonu ekonomiky na samém chvostu EU.

Obnova válkou zničeného Německa vyústila díky Marshallovu plánu v šedesátých letech do tzv. hospodářského zázraku. Minimálně od roku 1965 žilo tehdejší Západní Německo na velmi vysoké životní úrovni. To umožnilo vybudovat velkorysý sociální stát, který přímo lákal a láká k imigraci. Když kancléřka v roce 2015 pronesla památná slova „Wir schaffen das…“, (my to zvládneme) hovořila tato dcera evangelického faráře k národu, který žil dlouhých 50 (!) let v blahobytu a který byl i nadále ve školách sycen dědičnou vinou za hrůzy II. Světové války. Velká část Němců s ní proto souhlasila – lidem prchajícím před válkou je třeba pomoci. Podobně se na to dívaly i další bohaté evropské země ve Skandinávii a Beneluxu. Jižní křídlo EU už tak nadšené nebylo, protože s těmito imigranty již své neblahé zkušenosti mělo.

Znovusjednocení Německa (přestože stálo majlant) nepřineslo obyvatelům „nových spolkových zemí“, jak se korektně říká Endérákům, kýžené štěstí. Hromadně odcházeli za prací na západ a obě strany si na sebe těžko zvykaly. Kancléřčina slova u nich vůbec nepadla na úrodnou půdu, protože za sebou neměli těch 50 tučných let, nýbrž jen úsměšky a pohrdání ze strany západních bratrů a velmi pozvolné vyrovnávání životní úrovně. To jsou také důvody volebních úspěchů AfD v této části Německa.

Pokud Angelina slova těžko chápali Sasové a Prušáci, tak jak je měli chápat obyvatelé Polska, Maďarska, Česka a Slovenska? V době, kdy Poláci hromadně odcházeli za prací do Británie, ty hezčí Slovenky do Prahy, v době, kdy valná část českých důchodců pobírala méně než 300 € měsíčně!

My za sebou neměli ten padesátiletý blahobyt v barvách Kodacoloru, nýbrž pěkně černobílý film. Klopotně jsme se všemi chybami a slepými uličkami doháněli zbytek Evropy. Naše země byly v rámci EU z hlediska výkonu ekonomiky na samém chvostu a my měli tleskat přílivu dalších chudáků! Museli jsme si vyslechnout, přednášku o solidaritě: že dotace brát umíme, ale když máme přijmout uprchlíky, tak nejsme ochotní pomoci. Sytý hladovému prostě nevěří.

Na druhé straně reakce našich vládních představitelů byla naprosto idiotská, protože kdybychom byli projevili sebemenší dobrou vůli a přijali nějaké množství skutečně potřebných běženců, prokázali bychom tím „team spirit“ a nebyli bychom za parazity.

Ne, my jsme šli ještě dál! Místo abychom zrušili Visegrád, který kdysi Václav Havel myslel dobře, ale už dávno splnil svou historickou úlohu, přetvořili jsme jej společně s Poláky, Maďary a Slováky ve spolek kverulantů, kteří chtějí jen brát, akceptují jen to, co je pro ně výhodné, a přitom nesplňují základní kritéria demokratického právního státu. Bratříčkujeme se s maďarskými nacionalisty a xenofoby, polskými katolickými tmáři a slovenskými mafiány, rozkrádáme dotace, kolaborujeme s nepřátelskými mocnostmi a kdoví co ještě.

Nebyl to Brusel, kdo vytvořil dvourychlostní Evropu, to my sami jsme se vyloučili ze slušné společnosti. Není divu, že si s námi nikdo nechce hrát…

Je na čase opustit tohle zatuchlé pařeniště, distancovat se od něj, zvolit návrat do společenství demokratických zemí, začít se chovat jako dospělí, a ne jako ufňukaní haranti.

Nemusíme sedět s Marečkem v první brázdě a podávat pero, ale ani v poslední lavici s těmi  lumpy, co propadli.