Karanténa a Santiago de Compostela

Když poslouchám lékaře, filozofa, farářku a ekonoma, kteří nás nabádají, abychom si z této situace vzali poučení, připomíná mi to tak trochu naši naivitu, se kterou jsme věřili, že se po pádu komunismu budou všichni chovat slušně.

Už dvakrát jsem v posledních letech doputoval se dvěma přáteli do Santiaga de Compostela. Urazili jsme pěšky několik set kilometrů s těžkými ranci na zádech. „Omnia mea mecum porto“, řekl by latiník. Každičký kousek bereme při balení několikrát do ruky a váháme, jestli je opravdu nutný. Přes rozsáhlé zkušenosti a značnou přemýšlivost se nám nedaří se dostat pod deset kilo a k tomu nosíme denně až dva litry vody. Není to málo pro nás s Milanem: stokilové chlapy, ale prakticky stejnou váhu nese i Irenka, jejíž váha podléhá vysokému stupni utajení, na nějž nemá prověrku ani Vratislav I. řečený Hradní.

Zredukujeme tedy naše potřeby na minimum, trpíme ztrátou soukromí, podáváme hlavně v horských úsecích na poměry starších lidí docela sportovní výkony, a to všechno nám umožňuje, abychom po pár dnech, kdy počáteční bolesti ramenou a kyčlí pominou, přepnuli tělo na autopilota. Mysl, nebo duše, jak to chcete nazvat, se může od těla odpoutat a věnovat se vlastní hygieně a inventuře. Dlouhodobě neřešené resty odsunuté v každodenním běhu stranou, se dostávají do středu pozornosti a gordické uzly jsou postupně rozplétány. Někdy víme, co kterého poutníka trápí, protože se o tom večer u vína rozpovídá: složitý vztah s despotickým otcem, dcera hledá cestu k matce, které svým drogovým obdobím těžce ublížila, jiná poutnice nemá pod šátkem prakticky žádné vlasy a prosí o naději… Každý z nás má nějaký důvod či kostlivce ve skříni a na caminu je jedinečná možnost se s nimi v klidu poprat, aniž by nás rušily tisíce telefonátů a mailů, denní přísun katastrof z úst manželky, nebo idiot, který je shodou nešťastných okolností naším šéfem.

Zjistili jsme, že si jeden na takovou redukci svých materiálních potřeb poměrně snadno zvykne a naopak, po návratu, má problém se zapojit zpět. Stojíte uprostřed supermarketu, díváte se kolem na ty tisíce položek a nechápete: Kdo to potřebuje? Kdo to kupuje, když mně jich stačí asi tak dvacet? Pochopitelně, že i tyto stavy přejdou. Vždyť je to lákavé dopřát si nějaké ty dobroty a zbytečnosti. Za pár týdnů jste zpět ve víru „normálního“ života. Je to jako po ošklivé bouračce, kterou minete. Jak dlouho jedete pak ještě pomalu a slušně?

Obávám se, že vliv pandemie, která nás zahnala do karantény a také nás nutí přemýšlet, jestli zrovna kvůli téhle hlouposti půjdeme do obchodu, kde může hrozit čínský virus a jestli je slušné vzít si poslední pomeranč ve špajzu, nebo dojíst zbytek šunky v ledničce, bude také jen dočasný.

Když poslouchám lékaře, filozofa, farářku či ekonoma, kteří nás nabádají, abychom si z této situace vzali poučení, připomíná mi to tak trochu naši naivitu, se kterou jsme věřili, že se po pádu komunismu budou všichni chovat slušně a zodpovědně. Počáteční nadšení rychle vyprchalo a zvítězily ty vlastnosti, které se vyplatily i za komunismu. A nejen to, vtiskli jsme je až na výjimky také svým dětem. A kromě toho se domnívám, že v historii společenských řádů, kterými lidstvo za miliony let prošlo, nebyl dosud žádný, který by zvýhodňoval ty slušné a poctivé jedince na úkor lidí mazaných a bezzásadových.

Takže si kromě strachu z choroby, uvědomme, že zažíváme po letech málokdy se opakující jedinečnou situaci, jakýsi time-out, ve kterém máme možnost o věcech přemýšlet, protože nám na to karanténa vytvořila čas a příležitost. Denně slyšíme o tom, že slušní a obětaví lidé kupodivu existují. Naposledy jsem je viděl v létě na Letné, dnes šijí roušky a nakupují stařenkám.

Nebude to, ale trvat dostatečně dlouho, aby se to mohlo stát normou. Naopak mazanci z toho zase vyjdou posíleni, oni přeci vydělali na každé krizi, dokonce i na každé válce. Bohužel!