Jak umírá demokracie

Jak umírá demokracie /Prostor 2018/

Autoři Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, oba profesoři politologie na Harvardu, se specializují na problematiku autoritářských režimů. Uvádějí řadu příkladů států, které prošly proměnou od demokracie až k diktatuře. Především v Jižní Americe, ale i v Evropě. Škoda, že mezi nimi není také naše republika. Přesto je jejich pozorování i pro nás velice cenné, protože průvodní znaky „umírání“ demokracie pochopitelně zobecňují. Když porovnáme jednotlivé symptomy, můžeme konstatovat, že naše demokracie je ohrožena, ještě neumírá, ale je vážně nemocná.

Dovolím si vyjmout z jednotlivých kapitol citace, které se podle mého názoru přesně hodí pro naši situaci.

„K nejironičtějším momentům umírání demokracie patří to, že její obrany je často využíváno jako záminky k jejímu podvracení. Potenciální autokraté se přitom ohánějí hospodářskými krizemi, přírodními pohromami a zejména bezpečnostními hrozbami, aby zásahy proti demokracii ospravedlnili. Rozšíření exekutivních pravomocí v průběhu krizí většina ústav podporuje. V rukou potenciálních autoritářů může být koncentrovaná moc mnohem nebezpečnější. Pro demagoga, kterého kritika obtěžuje a kterému demokratické instituce jinak ruce svazují, je to ideální příležitost kritiky umlčet a soupeře oslabit. Zvolení autokrati prostě krize často potřebují, vnější hrozby jim dávají příležitost vymanit se ze všech omezení nejen rychle, ale velmi často i „legálním způsobem“. Kombinace o moc usilujícího autoritáře a velké krize tak může být pro demokracii smrtící. Ať už jsou krize skutečné, nebo ne, nastupující autoritáři jsou připraveni jich využít k tomu, aby uchvácení moci zlegalizovali.

Pro demagogy, kteří se cítí být ústavními zábranami příliš svazování, představují krize příležitost rozložit nepohodlný systém brzd a protivah, který je součástí demokratické politiky a který je může ohrožovat.

Ani dobře promyšlené ústavy nemusejí být samy o době zárukou demokracie. Jako všechny soubory pravidel, i ústavy mají nesčetné mezery a nejsou jednoznačné. I vlastní znění ústavy lze interpretovat způsobem, který ducha zákona podvrací. Všechny demokracie mají svá psaná pravidla (ústavy) a své rozhodčí (soudy). Nejlépe však fungují a nejdéle vydrží v zemích, jejichž psané ústavy jsou posilovány dalšími, avšak nepsanými pravidly hry. Tato pravidla neboli zvyklosti slouží jako zákonem nevymahatelné ochranné prvky demokracie a brání tomu, aby se každodenní politická soutěž proměnila ve rvačku, v níž je povoleno vše. Politici, kteří se proti nim proviní, musejí počítat s tím, že za své provinění zaplatí.“

Páni profesoři identifikovali řadu znaků, které by nás měly varovat, že je demokracie v nebezpečí. Jde především o kritiku tajných služeb, médií a justice ze strany vedoucích představitelů státu, vytváření příkopů: názorový oponent rovná se nepřítel a zaměňování rolí: útok na mě je útokem na stát, neboť stát jsem já. Hodně našim populistům s autoritářskými tendencemi pomohla pandemie (nouzový stav, pocit ohrožení) a také nedodržování ústavních a parlamentních zvyklostí, které nejsou explicitně uvedeny v zákoně (znásilňování ústavy). 

Pokud se v knize praví, že často v prvních letech vlády nebyla některými pozdějšími diktátory demokracie porušována, tak je to pouze proto, že se na závěrečný útok připravovali tím, že ne strategická místa dosazovali své přívržence. To u nás probíhá již léta a téměř nikoho to nezneklidňuje! Mimochodem na seznam zemí s autoritářskými prvky zařadili autoři i Polsko a Maďarsko. Jak dlouho to bude trvat, než přibude i naše republika?