Disciplína není totalita

Je velkým omylem, že disciplína má co dělat s totalitou. Pokud si tedy nemyslíme, že Švýcarsko je totalitou. Jen se tam dodržují pravidla. Byla přijata zvolenou vládou, případně odsouhlasena v referendu, jsou jasná a vymahatelná.

Porovnávaje naše (ne)úspěchy v boji proti čínské chřipce s okolními zeměmi, není možné nenarazit na slovo „disciplína“. Nemyslím tím skok o tyči, matematické či psychologické obory, ale disciplínu ve smyslu kázně. Ochotu se podřizovat nějakému nařízení ať už psanému, nebo nepsanému, kterou velí například dobré mravy.

Asi mě nikdo neobviní se sebemrskačství, když konstatuji, že to není zrovna silná stránka Čechů a Moravanů. Existuje řada anekdot, které to dokládají. Srovnávají reakce vojáků různých národností na rozkazy svých velitelů. Většinou je v nich příkladem vzorné disciplíny Němec, který poslechne naprosto bezhlavě, Francouz nemůže, protože už třetí hodinu obědvá, Ital si právě zdobí uniformu, Maďar nerozuměl rozkazu a Čech se rovnou zašije někde u kuchyně s Moravanem, který odkudsi vykouzlí láhev bez viněty.

Protože dost důvěrně znám kromě Německa také Švýcarsko, myslím, že bych jej dal na první místo této hitparády. Pokud na silnici přejedete plnou čáru, ostatní řidiči houkají a když hledáte nějakou adresu v temné ulici, bába koukající z okna na vás spíš zavolá polici, než aby vám poradila, kde máte hledat.

Je velkým omylem názor, že disciplína má co dělat s totalitou. Pokud si tedy nemyslíme, že Švýcarsko je totalitou. Jen se tam prostě dodržují pravidla. Je pravda, že byla přijata svobodně zvolenou vládou, případně odsouhlasena v referendu, že jsou jasná, dodržovatelná a vymahatelná. Pokud ne, následují citelné peněžité tresty. 

Čili máme tady souběh tří nutných podmínek úspěchu: Jasná pravidla, disciplinované obyvatelstvo, tvrdé postihy pro ty, kteří to v sobě nemají. Výsledkem je, že v tomto téměř devítimilionovém státě měli 1. března 2.560 nových případů a 22 mrtvých. V době, kdy my máme denně kolem 15.000 nakažených a 200 mrtvých.

Nemiluji tuhle vládu, dává nám nesmyslné pokyny, chaoticky je mění, nevíme přesně, kdo je zrovna dnes ještě hlavním hygienikem, ministrem zdravotnictví či poradcem premiéra, ale na tom se do voleb asi nic nezmění. Premiér je tu podle vlastních slov na věčné časy a nikdy jinak! Za všechno mohou jiní.

Jedno však změnit můžeme a pokud chceme přežít, tak i musíme. Náš přístup k nařízením vlády. To, že si vlády nevážíme ještě neznamená, že ji porušováním hygienických pravidel shodíme. Vůbec ne. Shodíme jen sami sebe. Do přeplněných nemocnic nebo na Olšany.

Chození bez respirátoru či přejíždění hranic okresu není disidentství, ale hloupost.

Ti, kteří zaštiťujíce se voláním po svobodě, vybízejí k porušování disciplíny, nedělají demokracii dobrou službu. Protože zodpovědnost, je druhou stranu mince, na jejím aversu je napsáno „svoboda“.

Chápu ty, kteří protestují proti vládě a jejímu špatnému hospodaření, nedostatečné podpoře zakázaným oborům, neschopnosti zajistit logistiku testovací sad i očkovacích vakcín. Ale tím, že se sejdou na náměstí s odpírači roušek, nedělají dobře. Jako ten Jaromír, co dával ve Vesničce sirky zpátky do krabičky. Je mi líto, že to nechápou.

A ještě něco k té represi: První pokuta za chození bez roušky, či překročení hranic okresu, by neměla být příliš vysoká, stačí 500 korun. Ale měla by hned být online zapsána do registru, aby každý policajt při druhém porušení mohl pokutu patřičně navýšit. Třeba o jednu nulu. A při třetím klidně o dvě. Je to tak v Kanadě, v UK, v Belgii - zkrátka ve všech zemích, kde to stát se svými občany myslí dobře.