Tohle jsem vážně nechtěla...

 Přišla jsem domů, zapnula televizi, jen tak, mechanicky, běžela tam nějaká detektivka... dabovaná... radši jsem se neměla dívat. ČT1, 19.1. 15.56  Hubert a Staller.

Ale dívala jsem se až do koncových titulků, vyrobila to ČT 1 v roce 2011, dialogy a režie pan Vaculík. Hráli tam... ani je nebudu jmenovat. S většinou z nich jsem hodně a ráda pracovala a vím, že jsou tvární, šikovní... a nadaní. A schopní velkých výkonů. Tak tentokrát je nepodali. Hubert a Staller je oblíbená detektivní série založená na výkonech dvou komiků, dočetla jsem se  to v programu, protože jinak bych to nepoznala.

Mnoho mužů tam hovořilo vzájemně nerozeznatelně, souhra veškerá žádná. Spojovalo je (až do groteskna) jediné: Jakási upocená snaha všechno vymluvit, nikoho nezdržovat a přece jen něco zahrát... což má vždy stejné výsledky: nečeské, nepříjemné, zatěžování posledního slova ve větě důrazem, jako když si ochotníci hrají na ochotníky. Přitom by stačilo málo: Režisér by měl brát svou práci vážně. Očekávat od herců - kvalitních herců - které si obsadil - skutečný výkon, porozumění, rytmickou souhru s gesty, s výrazem tváře. Stačilo by se aspoň trochu dívat na originál - a s trochou pokory. Nepovyšovat se nad něj, sloužit mu. Dabing je totiž služba, ale nesmí to být služba medvědí.

Herci vědí -  na divadle to dokazují a v dabingu  jim to stačí jen trochu připomenout - že energie (vnitřní energie výkonu) musí dabovanou větu předcházet, ne následovat. Že hrát konverzačku žádá samozřejmost a lehkost a to nejde na první dobrou. Kdo na kompetentních místech říká: "Takhle je to až moc dobré - a o co jde?" je.... možná moc zaměstnaný. Možná neměl ještě čas se nad tím zamyslet. Možná ... některé věci si člověk těžko přiznává i sám sobě. Opakuji: naučme se dívat a poslouchat. Berme svou práci - a svédobré jméno - vážně, prosím.