Tajemství pauzy, aneb blog elementárně pedagogický

Co člověk v zájmu profese nevidí! Například tureckou telenovelu na TV Barrandov Pomsta nebo láska. Je to docela dobrý dabing, žádná podpásovka.

A není to tak snadné, jak to vypadá: být ve velkém detailu synchronní, vyjadřovat uvěřitelně elementární city a nebýt přitom směšný. Anna Remková, česká představitelka hlavní role, se své úlohy zhostila na výbornou, Zdeněk Mahdal, ústřední hrdina, určité problémy měl. Jak s vnitřním synchronem (to je, pro laiky: začne to vlastně včas, ale - hm - jaksi to není ono), tak - a tomu rozumí každý, s tou uvěřitelností.  

Zkusím technicky nastínit,  čem je chyba. (Dílo se ještě bude chvíli vysílat - každé úterý večer - dialogy jsou pomalé a řídké, je to tedy příkladný studijní materiál pro toho, kdo si chce cvičit smysl pro dabing.) Potíž je v tom, jak zacházet s pauzou, tedy s tím, co vnímáme (v dialogové listině nám vyznačí úpravce nebo si sami tužkou vyznačíme) jako pauzu. To není jen místo, kde zastavím a počkám, abych  mohl po patřičné (ale jak dlouhé?) chvíli pádit dál.

Délku pauzy lze jen těžko odhadnout, čím pomalejší je dialog, tím je to těžší. Většinou nasadíme pozdě a jalové ticho korunované asynchronem bije do uší svou toporností. Podle čeho se orientovat? Vycházejme z předpokladu, že náš kolega na obrazovce - herec originálu - není šílenec, nepauzuje tedy jen proto, že si rozpomíná na text. Má k tomu vnitřní důvod.

Pauzu tedy nemůžeme vnímat jako zarážku na podlaze, ale jako místo změny tónu. Kdy se mi vloudí podtón smutku do veselí, nebo ironie do něhy, nebo strachu do odhodlání, nebo... těch možností je nesčetně, ale vždy je nějaká. Náleží k umění režiséra i dabéra číst text takto. Interpretovat smysl pauzy. Nejde o to, zda správně, nebo nesprávně - ale nějak. Taková změna tónu, herecká změna,je docela úkol pro mozek: nějakou dobu to trvá, déle, než si člověk myslí. Soustředím-li se tedy na to, jak změním tón, nemusím už většinou myslet na "jak dlouho". Bývá to hned, jak to svedu! Ve francouzských, italských atd. konverzačkách obvykle ještě dříve! (Vnitřní pokyn tady zní: " To není pauza, ale skok na místě! O něčem jiném, ale hned!" - k tomu se vrátíme jindy.)

Citlivý dabér se poddá vnitřnímu rytmu originálu (i když je to někdy těžké (vzpomínám si na ruskou inscenaci, kdy jsme byli nuceni psychologické pauzy odpočítávat - jednou i do devatenácti!), - ale princip je vždy týž: pauza má důvod, něco se v ní děje, mění se význam, cit, tón, příběh. Dobrý herec to dělá intuitivně, dobrý režisér má chápat, co a proč dělá a pomoci mu. Čím více těchto "nepostřehnutelných" změn, tím postřehnutelněji působivý  bude výsledek.

V Pomstě nebo lásce jsou v téhle disciplině jednoznačně lepší ženy. Režiséra Martina Těšitele sluší pochválit za vyrovnanou - a dobrou! - úroveň epizod. Taková drobná role v podání Evy Miláčkové zrovna pohladí svou živostí. (Možná nejsou mužští představitelé dost pokorní, aby překonali svůj intelektuální nadhled nad rolí? Ale to už by byl jiný příběh.)