"Dva a půl chlapa" vychází v němčině docela pěkně, bloudím po satelitech, dívám se na kousky toho a onoho, celkový dojem: vysoká profesionální úroveň, vysoká kultura řeči, báječná srozumitelnost.
Literární úroveň a vynalézavost nejsem schopna posoudit. Maximální péče o synchron. (Kdysi býval v německých dabingových studiích vždy přítomen střihač, která si už při natáčení dělal poznámky k nasazení, nevím, jak jsou funkce rozděleny dnes, ale výsledek je precizní, ne marně se dabing německy řekne "synchronisierte Fassung", synchronisovaná verse.
Herecké výkony na vysoké technické úrovni, v lehkém, velmi obratném, vyrovnaném, mírně neosobním, mírně odtažitém podání - jak je ostatně vlastní celé německé divadelní tradici. Je to zajímavé poslouchat a rozlišovat. Něco je lepší a něco horší, ale pod určitou úroveň neklesá. Podle toho, co se dovídám z rozhovoru s místními, se dabuje se úplně všechno, v kinech bývají psané titulky, kde je herec, který mluví postavu, uváděn menším písmem, ale současně s hercem, který postavu hraje.
V televizi jsou ovšem titulky často utržené reklamou, jako u nás, tam se o jména nedbá. Ale o profesi jako takovou ano. Je to otázka jak komerční - lidé se nechtějí dívat na něco, čemu nerozumí - tak politická: Němci si zřejmě chtějí uchovat svůj jazyk. Německý filosof Herder přišel v konci 18.století kdysi s myšlenkou národní svébytnosti.
Nevím, zda byla zrovna šťastná, ale ujala se. Němci - Goethe, Schiller, Sturm und Drang - se vymanili z pout francouzštiny a začali kultivovat rodnou řeč jako literární jazyk; protože jsme tehdy byli součástí téže kultury, následovalo vzápětí české obrození. Až kupodivu úspěšné! Dokud jsme byli dvojjazyční, byla čeština krásná kulturní libůstka, citově oslovovala, pomáhala k rozvoji širokých mas...jak pěkné. A teď je z nás uzavřený ostrůvek se všemi neblahými důsledky. Tak malý trh! Co s tím?
