Emotivní kvalitu dabingu přináší herec

Recenze na přání: Fanda 17.ledna 20.20: Gotham. Milý pane Petříku, asi vás nepotěším. Psal jste: "... dívejte se, Fanda v neděli po dvacáté, Gotham, který jsem překládal..."

Zapjala jsem tedy po dvacáté televizi, běžela tam nějaká fantasy, v tomhle žánru se nevyznám, říkala jsem si: Tohle že je Gotham? Kyborgové, boj vesmírných lodí? Ale brzy jsem zjistila, že se bavím, upoutalo mne to, protože dabing byl prostě výtečný. Té vnitřní energie českých představitelů, toho opravdového jemného vtipného budování postavy zevnitř, ta souhra hlasu a očí,  prostě nádhera a radost. Pak přišly závěrečné titulky a s nimi překvapení:  vyrobila Česká televize roku 1996.

Režie českého znění Lucie Paulová, hráli Pavel Soukup, Martin Kolár, Gustav Bubník, Saša Rašilov, Sylva Turbová - a hráli skvěle. Jenže před dvaceti lety.

Teprve pak, ve 20.20, začal Gotham a s ním - bohužel - přišla i nuda a pocit trapnosti. Pane Petříku, vy za to nemůžete, překlad byl víceméně v normě, jazykové vrstvy rozlišeny, šikovné použití slangu, vtipná "šmidra vydra", nebuďte smutný. Zrada číhala jinde. Bylo to pimprlové divadlo. Chápu, že se dabéři snažili o rozlišení, o "hraní", ale jenom se snažit za daných podmínek není moc platné.  

Úprava byla obstojná, ani nevykazovala příliš standardních chyb (pauzování !: "tak si to - přiznej",  "rád - si sem jistej"), synchronu by po technické stránce pomohlo pořádné nasazení (dopředu)  - ale celkový dojem by to nespasilo. Pokud se natáčí tak rychle, že herci pořádně nevědí, co říkají, a natáčení se přeruší, jen když už jim jdou skutečně z pusy nesmysly, je výsledek paradoxní: působí strnule, odcizeně, protivně, čím je výkon "výrobně hbitější", tím větší vnitřní retardovaností trpí.

Nedostatek živosti, schopnosti proměny tónů, střihů, jemných odstínů působí nesnesitelným dojmem falše. Výrazné bizarní postavy  (bez ohledu na to, jak špatný či dobrý je originál, to není předmětem naší rozpravy) je třeba skutečně hrát, vytvářet postavu odněkud někam, aby byla uvěřitelná, a to je možné jenom tehdy, bereme-li herecké umění vážně a poskytneme herci trochu prostoru - a také režijní oporu v nějaké koncepci. Asi bych se neodhodlala k výrazům typu "pokleslá amatérská prča", kdybych se dnes sama na vlastní tělo nenachytala při srovnání. Diváci to vědí,  fyzicky to cítí, jen to nedovedou pojmenovat: emotivní kvalitu dabingu přináší herec. Hrát je naprosto těžká práce, žádající talent, čas a soustředění. Začněme tím, že se naučíme dívat....