Vládnout, podnikat a bohatnout se dá i s lidskou tváří.

Nevědecký článek o tom, že i bez kapitalistického vykořisťování nebo komunistického znárodňování je možné vytvořit téměř ideální společnost spokojených a svobodných lidí.

Pravice, levice i liberálové mají své zaručeně správné recepty na fungování státu. Všichni tvrdí, že jedině ten jejich politický program garantuje růst životní úrovně, svobody a demokracie a že s nepořádky rázně zatočí padni komu padni. Protože my "nejsme jako oni". Dnes už téměř nikdo neví, koho tím myslí.

Jedni volají po silném sociálním státu s vysokými daněmi a jejich následným přerozdělováním v rámci štědré náruče sociální podpory, s bezplatným školstvím a zdravotnictvím, regulovanými nájmy, dotovanými cenami a plnou zaměstnaností. Samozřejmě se zachováním současných politických a ekonomických struktur. Důsledkem této politiky je pokles životní úrovně, zvyšování zadluženosti státu a demotivace jak podnikatelů a živnostníků, tak i zaměstnanců a především tzv. sociálně vyloučených, nemakačenků a příživníků vůbec.

Druzí chtějí naopak vliv státu co nejmenší, nízké daně, charitativní sociální systém, žádné zasahy státu do ekonomiky a prosazují tezi, že o sebe a svoji rodinu se má každý postarat sám, sám si, alespoň z velké části, zaplatit vzdělání, lékařskou péči, bydlení i stáří. A že kdo chce pracovat, práci si vždycky najde. Zřejmě předpokládají, že všichni jsou mladí, zdraví, vzdělaní, průbojní, schopní a mají štěstí. Ostatní mají "holt smůlu". Důsledkem jsou narůstající sociální rozdíly, prohlubující se rozpor mezi bohatými a chudými, kumulace bohatství v rukou hrstky jedinců, občanská nespokojenost, posilování ultra názorů, sociální bouře a revoluce.

Třetí jsou přesvědčeni, že diktatura proletariátu a znárodnění výrobních prostředků je nejlepší způsob organizace společnosti. Předpokládají, že lidé to pochopí, budou poctivě a usilovně pracovat každý podle svých schopností a o zisk se spravedlivě rozdělí a každý dostane podle svých potřeb. Nebude bohatých ani chudých, všichni budou sice skromně, ale slušně a důstojně žít. Nad vším bude vládnout jedna moudrá politická strana, která bude dohlížet na to, aby bylo všechno "na svém místě" a ty, kteří to nechápou bude vychovávat a přesvědčovat. Důsledky těchto ideí máme ještě v živé paměti. Myšlenka to nebyla špatná, ale vycházela ze špatných premis, reagovala na konkrétní situaci průmyslové revoluce druhé poloviny 19. století a teorie zaostala za dynamickou praxí společensko-ekonomického vývoje a dostatečně vědecky nereagovala na vznikající změny. Z dnešního pohledu byl tento pokus o vybudování ideální společnosti předem předurčen k zániku.

Nalejme si tedy čistého vína. Diktátorské a totalitní režimy jako přímý protiklad buržoazní demokracie neuspěly a pravděpodobně jim do budoucna definitivně "odzvonilo".

Nebudeme si však nalhávat, že demokracie, tak jak byla doposud nějakých 300 let uplatňována a tak, jak ji dnes chápeme, rovněž neuspěla. I když se ukázala jako nejlepší ze špatných řešení. Nedokázala zabránit válkám, revolucím, převratům, terorismu, hladomorům, ničení životního prostředí, drancování přírodního bohatství, propastným sociálním rozdílům, nacionalismu, rasismu a degeneraci morálky.

Dokázala však nevídaným způsobem zefektivnit výrobu, ulehčit lidskou práci, zkvalitnit život, vynést člověka na Měsíc, léčit dříve neléčitelné a usnadnit komunikaci mezi lidmi napříč světadíly a státy.

Přesto to není, ani v těch nejvyspělejších demokraciích se silnou ekonomikou to "pravé ořechové". Je však nezodpovědné, ba přímo zločinně teroristické tvrdit, že nic není bez chyb, že jiné cesty není, že to  tak musí zůstat a že jakýkoliv pokus o změnu se rovná teroristickému útoku na samotnou podstatu svobody a demokracie. Tyto a podobné názory a teorie jsou jen snahou o konzervaci stavu a usilují o zachování statu quo. Tedy ono jednou provždy "bohem danné" rozdělení lidí na bohaté a chudé, systému , ve kterém 1/3 občanů má ekonomickou a politickou moc a kdy zbylé 2/3 svojí produktivitou práce dokáží uživit nejen sebe, ale větším dílem přispívat k stále většímu bohatství oné 1/3.

NESPRÁVNÉ (úmyslně neříkám nespravedlivé) odměňování za vykonanou práci a podílu na vytvořeném zisku, nesprávné hodnocení úlohy zaměstnanců na prosperitě firmy a sobecké přivlastňování si neúměrně vysokého dílu z dosaženého zisku majiteli a akcionáři vede na jedné straně k nespokojenosti mas zaměstnanců, stagnaci nebo snižování jejich životní úrovně a na straně druhé k téměř chorobnému úsilí o dosažení maximálního zisku a likvidaci konkurence za každou cenu. Za každou, tedy i za cenu podvodu, korumpování politiků, amorálnosti, asociálního a nezřídka i nezákonného jednání. Výjimkou není financování státních převratů a vedení válek za získání surovin, trhu a laciné pracovní síly pod záminkou boje proti terorismu a nastolení svobody a demokracie.

Domnívám se proto, že pro dnešní postindustriální, dynamicky se rozvíjející společnost moderních vyspělých států bude ve 21. století existenčně nutné nastoupit tzv. třetí cestu. Nemám vůbec na mysli jakousi kombinaci kapitalismu a socialismu. Žádný umělý hybrid soukromého a společného vlastnictví, přerozdělování vybraných daní, štědré sociální dávky, braní bohatým a rozdávání chudým a usnadnění života těm, kteří pracovat nechtějí, nejsou ochotni být flexibilní a dostatečně aktivně se o sebe postarat.

Nejsem ekonom ani podnikatel, ale přesto jsem přesvědčen o tom, že správné a spravedlivé rozdělení zisku dosaženého společnou prací podnikatele a jeho zaměstnanců je tou nejlepší cestou ke spokojenosti všech. Stabilita každého režimu je dána především dostatečným uspokojením materiálních potřeb občanů. Tedy vysoká životní úroveň, dostupnost vzdělání, zdravotní péče, bydlení a volnočasové aktivity. Jakákoliv poctivá práce, fyzická i duševní, se i bez štěstí musí vyplácet všem, ne jen někomu.

Napovažuji za správné a společensky perspektivní, dočte-li se pokladní v supermarketu s čistým příjmem 11.000 Kč, že její zaměstnavatel, obchodní řetězec XY dosáhl v loňském roce čistého zisku 2,5 miliardy korun.

Nepovažuji rovněž za úspěch systému, že deklarovaný průměrný plat je "pěkných" 25 tisíc korun, ale přitom více jak polovina lidí na něj nedosahuje a za šťastlivce se považují ti, kteří dokáží sehnat práci alespoň za 22 tisíc hrubého.

Nepokládám za důkaz vyspělosti systému důchody ve výši 8 -10 tisíc korun po celoživotní poctivé práci.

Za výsměch považuji, že práce neprodukující žádné směnné hodnoty, žádný produkt nebo zboží (nemám na mysli lékaře, učitele a pod.) přináší ty největší zisky a vysoce nadstandardní výdělky.

Jsem tedy převědčen, že v tomto století uspěje jen takový režim, jen takový politický systém, který zajistí všem svým občanům plné uplatnění osobních práv a svobod, demokratický a faktický podíl na správě věcí veřejných, adresnou sociální podporu skutečně potřebným, rovný přístup ke vzdělání a lékařské péči, rovnost před zákonem a vysokou životní úroveň všech poctivě pracujících na základě úplně nového rozdělování vytvořeného zisku. Opakuji, ne rovného, ale také ne tak propastně nepřiměřeného. Tedy cesta ani vpravo, ani vlevo, ani uprostřed, ale cesta úplně jiná. Já bych ji nazval prosperitou s lidskou tváří.