Co by bylo, kdyby...

Tuto spojku podřadící použije každý z nás denně několikrát. Máme tím na mysli, že to, co se stalo, se za určitých jiných podmínek stát nemuselo.

Například: Kdyby ses lépe učil, nemusel jsi dnes dělat nádeníka! Kdybych si tenkrát vzal místo Boženky Marušku, byl bych šťastnější. Kdybychom tam nejezdili, nemuselo se to stát. Kdyby ty muziky nebyly, tak bych měl tři vily atd. "Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil", říká plačky ten malý kluk v Knoflíkové válce. Nezapomenutelná hláška. Češi zase s oblibou říkají něco o rybách, řiti a rybnících.

Já mám na mysli ale takové ty "politické" nespokojence, kteří se nechtějí smířit s danným stavem a stále dokola, stejně plačky jako ten malý kluk, opakují, že kdyby tenkrát oni vyhráli volby, bylo by všechno jinak a lepší. A nebo naopak, kdyby tenkrát v tom "vosumačtyřitátým" nepřevzali komunisté moc ve státě, kde všude bychom už mohli být. Toť ovšem otázka, protože bychom mohli být třeba tam, co ty ryby, kdyby nebyly rybníky.

Člověk seriózně přemýšlející o minulosti si také klade často otázku "kdyby". Jenže současně chápe a respektuje skutečnost, že v historii žádné "kdyby" neexistují, že klást si takové otázky je zavádějící a spekulativní a že historické události byly a jsou vždy jen následkem nějakých příčin. Událo-li se v minulosti (ale i dnes nebo zítra) něco, nestalo se tak z ničeho nic. To se jen různé, zdánlivě nesouvisející události - příčiny, zákonitě setkaly ve stejný čas na stejném místě a vytvořily novou událost, která se za určitý čas opět stane příčinou události jiné.Deklamuje-li dnes někdo až do omrzení, že za všechno můžou komunisté a nebýt Vítězného února, mohlo být lépe, měl by se zajímat o příčiny tohoto důsledku.

Sestupujme tedy do minulosti (stačí stovka let) a podívejme se na to, proč 25. února 1948 "zvítězil pracující lid na reakcí" s následným 40 letým obdobím budování socialismu a kdo za to vlastně může. Jestli obecně levice nebo pravice.

KDYBY dvanáct ministrů vlády za Českou stranu národně sociální, Československé strany lidové a Demokratické strany chybně nevyhodnotilo politickou situaci (své přání tyto politické strany vydávaly za skutečnost) a nepodali 20. února demisi, president Beneš by nepověřil předsedu vlády Klementa Gottwalda sestavením vlády nové a všechno mohlo být jinak.

KDYBY president Beneš podle přání a představ pravicových ministrů jejich demisi nepřijal, jmenoval by úřednickou vládu a vyhlásil předčasné volby, které by podle opět chybných představ pravice již KSČ nevyhrála a všechno mohlo být jinak.

KDYBY ve volbách do Parlamentu ČSR v roce 1946 nevyhráli komunisté, ale pravice, bylo by všechno jinak. Jenomže voleb se zúčastnilo 8 politických stran Národní fronty. Hlasovalo 7 099 411 voličů, KSČ dostala 40,17 % hlasů, zvítězila a K.G. se stal, jak bývalo dobrým zvykem, předsedou vlády. Voliči měli k dispozici tzv. bílé lístky a jejich vhozením do urny mohli svobodně projevit nesouhlas. Toho využilo v Čechách jen 0,31 %, na Moravě 0,44 % a na Slovensku 0,78 % voličů. Připomínám, že se píše teprve rok 1946!

KDYBY Fierlingerova vláda dne 5. dubna 1945 v Košicích neschválila vládní program "národní a demokratické revoluce" (podepsaný již 29. března v Moskvě Benešem), nedošlo by ke znárodňování, konfiskaci majetku atd. ještě tři roky před Únorem a všechno mohlo být jinak.

KDYBY president Beneš nepřiletěl v březnu 1945 do Moskvy jednat s moskevským vedením KSČ, nestal by se důstojník čsl. legií a sociální demokrat Zd. Fierlinger předsedou vlády NF, ve které byli ministři za ČSSD, DS, KSČ, KSS, ČSNS, ČSL a nezávislí.

KDYBY většinu území republiky neosvobodila sovětská Rudá armáda ale Američani, neměl by SSSR takovou lidovou popularitu a tak silný vliv na poválečné uspořádání ČSR a bůhví, jak by se poválečná situace vyvíjela.

KDYBY se v srpnu 1945 nekonala Postupimská konference, možná by se nekonal odsun Němců a poválečný vývoj v Evropě by mohl být jiný.

KDYBY se v únoru 1945 na Jaltské konferenci kapitalistické a demokratické USA, VB a stalinistický SSSR nedohodli na demarkačních liniích a rozdělení sfér vlivu, mohla US Army osvobodit Prahu a velkou část Čech a možná mohlo být po válce všechno jinak.

KDYBY se Velká Británie, Francie a Itálie před Hitlerem nepodělali a 29. září 1938 v Mnichově nedohodli na obětování "malé a bezvýznamné zemičky kdesi uprostřed Evropy v zájmu udržení míru", nepřišla by ČSR o obrovskou část území a nemuselo by dojít k okupaci německými vojsky 15. března 1939 a vytvoření Protektorátu Čech a Moravy.

KDYBY první republice nevládla po většinu doby jejího trvání tzv. Panská koalice Agrární strany, ČSSD, Socialistické strany, Národních demokratů a Lidové strany, která hájila především menšinové zájmy průmyslového a finančního kapitálu a části středních vrstev, nezískala by levice v čele s KSČ tak obrovskou popularitu u velké části obyvatel, dělníků, rolníků i intelektuálů. I dnes je poučné se seznámit s volbami v r. 1925 a povolební situací. Zvítězili tehdy agrárníci s 13,7 % hlasů, těsně druzí byli s 13,2 %  a 931 769 hlasy komunisté. Kdyby dělala pravice lepší a sociálně přitažlivou politiku, kdyby víc než na "své peněženky" myslela na blaho celého národa, levice by takovou masovou podporu nezískala a všechno mohlo být jinak.

KDYBY Společenství národů a zejména Francie a Velká Británie nemlčely a zasáhly, když Hitler v březnu 1936 obsadil demilitarizované Porýní a o dva roky později připojil k říši Rakousko, kdyby ho nadále světový kapitál nepodporoval, nedosáhl by své pozdější síly.

KDYBY v důsledku kapitalistické ekonomiky a pravicové politiky nedošlo v pátek 25. října 1929 ke krachu na newyorské burze a následné Velké hospodářské krizi, ve které přišli stamiliony lidí na celém světě o práci (v Německu 45 % nezaměstnaných), miliony podnikatelů a živnostníků o veškerý svůj majetek, nezískaly by krajně pravicové, radikální a fašistické, ale ani levicové strany tak širokou podporu lidových mas a téměř zcela jistě by nedošlo ke druhé světové válce, v níž zahynulo více než 60 000 000 lidí a jejíž následky trvají v podstatě dodnes.

KDYBY Adolfa Hitlera již od od jeho znovuzvolení předsedou NSDAP v r. 1921 nepodporovaly střední vrstvy, konzervativci a bohatí průmyslníci (Führer tehdy zavrhl doposud hlásané socialistické ideály a vyhlásil nesmiřitelný odpor k marxismu a bolševismu, které střední třída považovala za ohrožení svých tradičních privilegovaných pozic ve společnosti a nacionalismus, rasismus, fašismus a ideje Třetí říše jim byly bližší), nemusel se stát německým kancléřem a pravděpodobně by ani nebyla rozpoutána 2. světová válka. A nebýt války, bůhví, jak by se naše první republika ve 40. a 50. létech dál vyvíjela.

KDYBY Versailleská mírová smlouva v r. 1919 neodsoudila Německo ke ztrátě území, kolonií a placení válečných reparací, téměř úplné demilitarizaci a následně hospodářskému úpadku, nenašla by nacistická ideologie tolik věrných posluchačů a Hitler tolik příznivců.

KDYBY nedošlo ke sporům mezi římskokatolickou církví, kalvinismem a luteránstvím a snahám panovníků o nadvládu, nebylo by Třicetileté války (1618-1648), kdyby nebylo Velké francouzské revoluce, kdyby nedošlo k první světové válce, kdyby se nerozpadlo Rakousko - Uhersko, kdyby...

Já nevím jak vám, ale mě z toho stále vychází, že na tom, v jakém ekonomickém, politickém a morálním marasmu se dnes nacházíme, nesou vinu především pravicové strany, reprezentující a hájící zájmy bohatých a velmi bohatých lidí, ať již ke svému majetku přišli jakkoliv. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného (od toho tu politické strany jsou), pokud by současně svojí politikou, tentokrát již ve svém vlastním zištném zájmu, nepodporovaly nezákonné, nemorální, nečestné a mnohdy doslova mafiánské praktiky.

Sleduji-li dlouhodobě politiku pravicových a konzervativních stran, nabyl jsem přesvědčení, že těmto stranám nejde primárně o prospěch celé společnosti, ale vždy především jen o prospěch svých voličů, sponzorů, kmotrů v pozadí a svůj vlastní bez ohledu na "ostatní", kteří však všude a vždy tvořili podstatnou a rozhodující většinu společnosti (námezdní pracovníci, dělníci, řemeslníci, zaměstnanci, rolníci, techničtí pracovníci, inteligence i intelektuálové, lidé v neproduktivním věku, hendikepovaní ap.). Usilují vždy o jedno - vytvářet podmínky k podnikání a obchodu s maximem práv a  minimem omezení. Právo, svobodu a demokracii chápou jako jejich právo, svobodu a demokracii podnikat, obchodovat a neomezeně bohatnout. Prospěch a růst životní úrovně "těch ostatních" jsou podle nich jen vedlejším produktem jejich činnosti, onimi drobky spadlými s jejich stolů. I tak mají stále dojem, že těch drobků je zbytečně mnoho, že jsou neustále tou "lůzou" okrádáni a ožebračováni. Demokracii, právo a svobodu považují za svůj majetek a jsou ho ochotni poskytnout ostatním jen tolik, kolik nebude ohrožovat je samotné. To v praxi není nic jiného, než třídní boj. Tisíciletý boj mezi majetnými a nemajetnými. Ten nikdo nevymyslel, ten tu prostě je.

Ostatně, nemusíme chodit daleko do minulosti. Podívejme se do devadesátých let 20. století, kdy se tu doslova rozdával, rozkrádal a odkláněl v temných tunelech majetek bilionových hodnot. Tato "Zlatá horečka" dodnes neskončila. Desítky a desítky kauz, skandálů a afér byly zameteny pod koberec, vyšuměly, upadly do hlubokého zapomenutí. Co případ, to desítky a stovky milionů, miliarda sem, miliarda tam. A to se bezesporu jedná jen o špičku ledovce.

Politici ovládaní a korumpovaní odkudsi z mafiánsko-podnikatelského podsvětí, předražené zakázky spřáteleným kamarádům, nesmyslné projekty mající jedinný cíl - přesunout státní peníze do soukromé kapsy, trestuhodná nehospodárnost ministerstev a státních úředníků, miliardy létají nezavřenými okny vlád jak v průvanu a to vše za přítomnosti slepé a hluché justice, cudného mlčení Hradu, bývalých chartistů a disidentů, kteří prý vždy měli sociální cítění, smysl pro spravedlnost, občanskou společnost a demokracii.

Kde jsou Havlovi pravdoláskaři? Kde jsou zalezlí umělci, toto svědomí národa? Vylezou po volbách, to se vsaďte. To bude hepeningů, koncertů a veřejných vystoupení na podporu pravice. Lidé na náměstích jsou označováni za lůzu, spodinu a chamraď. To, co na polské Solidaritě někteří tenkrát obdivovali a vydávali za příklad odborářské politiky, dnes stejným lidem na činnosti našich odborů vadí a nejraději by je zakázali, stejně jako každý projev nesouhlasu a dokonce už i opačného názoru, než je ten oficiálně pravicový.

Nejméně od roku 1992 jsou koaliční špiclování, intriky a špinavé zákulisní boje vydávány za demokracii. Nehospodárnost, podvody a zlodějiny jsou vysvětlovány jako tržní hospodářství. Právo a svoboda se staly prázdnými propagandistickými hesly, protože v reálném životě se i právo a svoboda staly zbožím a nemají se spravedlností a svobodou nic společného. Byl zcela záměrně nastaven systém, ve kterém je velikost práva a svobody přímo úměrná velikosti majetku a moci.

Taková byla od voleb v červnu 1990 do současnosti politika Občanského fóra, Občanské demokratické strany, České strany sociálně demokratické, Křesťanské demokratické strany, Křesťanské a demokratické unie, Československé strany lidové, Strany zelených, Unie svobody, Demokratické unie, Strany TOP 09 a Věcí veřejných. Jmenovitě pánů premiérů, místopředsedů, ministrů a předsedů stran Pitharta, Klause, Zemana, Špidly, Grosse, Paroubka, Topolánka, Nečase, Kalouska, Vondry, Dienstbiera, Zieleniece, Kalvody, Kavana, Svobody, Kühnla, Schwarzenberera, Škromacha, Luxe a dalších. KSČM a komunisty nejmenuji, protože ač ve volbách až na jedinnou výjimku obsazovali třetí místo a volilo je stabilně kolem 600 000 lidí, nebyli k vládnutí přizváni a na rozdíl od ostatních jim ruce zůstaly čisté (kdo chce spekulovat, může začít opět tím "co by, kdyby...").

Straší-li nás někdo komunismem a argumentuje-li zločiny a nepravostmi, které v období své 40 leté vlády KSČ připustila, říkám ano, bylo to špatné, zavrženíhodné a pro komunisty ostudné. Jsem ale přesvědčen, že nic takového se již nemůže opakovat.

Každý důsledek má svoji příčinu, nic se neděje bezdůvodně a bez následků! Pravicové strany by se měly z historie poučit. Zatím jen dokonale zdiskreditovaly soukromé podnikání i demokracii a vzhlížel-li dřív někdo ke kapitalismu jako k naději a něčemu lepšímu než socialismus, je po dvaadvaceti letech přinejmenším na pochybách, zda tehdy zvonil klíčema správně. Pravičáci dělají vše proto, aby vytvořili vynikající příčiny budoucích důsledků. Doufám jen, že důsledky jejich politiky opět nebudou krvavé a plné nevinných obětí, tak jako tomu bylo v celé historii lidstva již nesčetněkrát!