O demokracii, diktatuře a vládě lidu.

Hovoříme-li o demokracii a podíváme-li se blíže na její historii, obsah a způsob jejího uplatnění jako formy vlády, nemohu se zbavit dojmu, že nás někdo "tahá za nos". Již Aristotelovi byla podezřelá a vůbec se mu nelíbila, Winston Churchill se s ní smířil, protože sám nic lepšího nevymyslel a nám toto slovo zní jako slovo Boží, o němž pochybovat je kacířstvím a smrtelným hříchem. Jsem ateista a tak to risknu a zapochybuji. Maximálně si ušiju z ostudy kabát.

Posuzujeme-li demokracii, obecně ji vnímáme jako něco kladného, dobrého a prospěšného. Je to přece vláda lidu, protiklad diktatury a vlády jednotlivce nebo hrstky vyvolených. Symbolizuje nám občanská práva a svobody, pro nás v postkomunistických zemích také dostatek materiálních potřeb a skvělého konzumního života, který jsme tolik obdivovali na demokratickém Západě. Na otázku, jestli demokracii ano nebo ne, jednoznačně a bez přemýšlení odpoví naprostá většina dotázaných, že ano.

Takže jsem se rozhodl podívat se na tento fenomén trochu blíže. Bude to pohled laika a řadového občana, žádný filosofický traktát, diplomka nebo dizertační práce. Jen pár názorů neuměle seřazených do článku.

V demokracii je moc v rukou lidu, vládne ale opravdu lid, všichni, většina nebo menšina? Hovoříme-li o vládě, máme na mysli to, že někdo má moc a touto mocí někomu vládne. Předpokládá se, že většina sama sobě a menšině. Vládne-li někdo někomu, je to diktatura. Vládne-li ze svobodné vůle lidu, je to demokratická diktatura. Ve skutečnosti nevládne žádný lid, ale určitou částí lidu zvolená politická strana, hnutí nebo později lišácky vytvořená koalice. Když už jsem nedostal většinu hlasů, vždy je tu řešení, jak se dostat "k lizu." Jednou za čas, při volbách, rozdá lid své hlasy a nadále již "do toho nemá co mluvit."

Kdo je vlastně ten LID? V našem případě asi 10,5 milionu občanů - dětí, žáků, studentů, dospělých v produktivním věku, seniorů, mužů, žen, dělníků, zemědělců, zaměstnanců, podnikatelů, nezaměstnaných, bezdomovců, zdravých a nemocných, bohatých i chudých, schopných, neschopných, poctivých, slušných, nepoctivých, kriminálníků, pracovitých, líných, žijících ve městech nebo na vesnicích atd. Umíte si představit, že se tito lidé na něčem smysluplném shodnou a vyberou tu správnou stranu? Tyto všechny občany při volbách v r.2010 reprezentovalo necelých 8,5 milionu oprávněných voličů, z nichž svého práva volit využilo jen 5230859, tedy 62%. Volby z různých důvodů ignorovalo téměř 3,2 mil. občanů. Pro tři pravicové strany hlasovalo 48%, pro dvě levicové 33%. Vládne nám tedy pravicová koalice a realizuje program schválený 2500752 lidmi, což je pouhých 29% oprávněných voličů. Chápete to? V tomto státě se realizuje program, vyhovující pouhým 2,5 milionu lidí! Klasická demokratická diktatura menšiny.Byl bych ochoten respektovat výsledky voleb, pokud by vláda dostala mandát minimálně 51% oprávněných voličů.

Po roce vlády této menšiny je minimálně 6,5 milionu občanů nespokojených, o čemž vypovídají výzkumy volebních preferencí. Podle něj by dnes 50% dotázaných volilo levici a ta by získala 107 mandátů v PS ČR (pravice 93). Proč je LID zklamaný? Vždyť všechno proběhlo podle demokratických norem, lid si vybral tu nejlepší stranu s tím nejlepším programem. Tato situace není nijak výjimečná. U nás se opakuje již minimálně od roku 1992, celosvětově v demokratických zemích již 300. let.

Lid tedy vládne, ale komu? Kdo je ten "druhý"? Lid má moc. Nad kým? Když Aristotelés kritizoval demokracii, říkal o ní, že se ve skutečnosti jedná o vládu malé skupinky bohatých - oligarchii. Vždy tu prý bude hrozit konflikt z rozdílného postavení chudých a bohatých. Uhodil hřebíček na hlavičku.

Malý exkurz do historie je nutný. První známá demokracie vznikla v řeckých městských státech a týkala se jen vyvolených a jen něčeho. Trvala pouhých sto let (450-350 př.n.l.) a do Řecka se vrátila jako politický systém po 2. tisících letech až v r. 1974. V Anglii byl král Jan Bezzemek roku 1215 šlechtou přinucen souhlasit a podepsat první právní dokument, omezující pravomoci panovníka, vytvoření výboru baronů, kteří mohli zrušit rozhodnutí krále. Magna charta libertatum byla stvořena na ochranu zájmů nikoliv lidu, ale šlechty a církve.

V r. 1265 byl svolán první volený parlament, v roce 1801 vzniká Parlament Spojeného království se jmenovanou Sněmovnou lordů (asi 750 členů) a volenou Dolní sněmovnou (asi 650 členů). Zákonnou moc tak mají panovník a Parlament. Do konce 18. století bylo volební právo do Dolní sněmovny omezeno jen na svobodná panství a jejich vlastníky. Na našem území bylo všeobecné rovné volební právo přijato až po vzniku ČSR v r. 1919. Do té doby nesměli volit ženy, vojáci, policisté a dělnictvo!

O čem to svědčí? Historie nám ukazuje, že demokracie není vůbec o vládě lidu, vládě naprosté většiny občanů. Vznikla a 800. let se vyvíjela jako způsob rozdělení moci mezi mocnými, vlastně jen jako omezení absolutní moci jednoho panovníka a posílení moci šlechty a církve. Za celou dobu své existence se z 90% týkala jen bohatého a mocného triumvirátu - panovníků, aristokracie a církve. O otroky, nevolníky, námezdní dělníky, zaměstnance a prostý lid tu až do počátku XX. století vůbec nešlo! To jsou ony uctívané kořeny a tradice demokracie, prezentované "triumvirátem" jako vláda lidu a pro lid.

Teprve průmyslová revoluce, přechod od ručních manufaktur k strojní tovární výrobě, s růstem produktivity práce v průmyslu a zemědělství, nutností radikálních změn ve výrobních vztazích i způsobu života všeho obytelstva donutily onen "triumvirát" laskavě postoupit (alespoň na oko) demokracii jako politický systém všem občanům.

Politici, politilogové, filozofové a učenci se nedokáží jednomyslně shodnout na definici a podobě demokracie. Existují teorie o demokracii přímé, zastupitelské, liberální, většinové, pluralitní, křesťanské, sociální, lidové, autoritativní atd. Ani jedna teorie však nevyjadřuje skutečnou vládu lidu a tento způsob vlády je šalamounsky označován jako "nejméně špatný". Řečeno ústy Antonína Důry: Tento způsob vlády zdá se mi poněkud nešťastným.

Je přímo geniální z propagandistického a ideologického hlediska označovat něco špatného jako "nejméně špatné". Útok je prostě nejlepší obranou. Kritici demokracie jsou již v úvodu diskuze pacifikováni prohlášením - Ano, my víme že tento způsob vlády je špatný, ale nic lepšího zatím neexistuje! Tím již dopředu signalizují, že diskuze o demokracii je sice zajímavá a účelná, ale bezpředmětná. Zejména apologetové socialismu s jejich diktaturou proletariátu jsou fiaskem pokusu o jiný způsob vlády prozatím umlčeni a z diskuze vyřazeni.

Pokusím se o vyjádření mého názoru na některé pojmy:

VĚTŠINOU občanů mám na mysli tu část příslušníků společnosti, která si zajišťuje svoji životní úroveň mzdou za práci nebo ziskem z prodeje své práce nebo prodejem sebou vyrobeného zboží. Patří sem i lidé z různých důvodů pracovně neaktivní a odkázaní na podporu rodiny nebo státu - děti, studenti, matky pečující o malé děti, nemocní, invalidé, nezaměstnaní, senioři v důchodu apod. Tito lidé tvoří tzv. nižší střední a spodní třídu a početně představují řekněme 9.000.000 lidí. Uvádí se, že více než polovina těchto lidí žije z hrubé mzdy těsně kolem 20tisíc Kč, průměrný důchod je 10.000 Kč. Jestliže životní náklady "letí" nahoru, jsou nuceni se tito lidé omezovat tam, kde to "nejméně bolí". Kupují především levné a zlevněné potraviny a zboží, kupují jen to skutečně nejnutnější, stravují se doma protože ceny v restauracích jsou pro ně vysoké, pokud vůbec jedou na dovolenou, pak jen na tu nejlacinější s minimálním servisem, omezují kulturu, své koníčky, zábavu atd. Chtějí-li si, zejména ti mladí, zabezpečit samostatné bydlení, musí se uvazovat hypotékami s lichvářskými úroky na celý život. To vytváří psychický tlak a obavy ze ztráty zaměstnání, nutí je přijímat jakoukoliv práci za často protiprávních nebo jen "neférových" podmínek, jsou nuceni snášet rozmary i svévoli zaměstnavatele a nadřízených, někdy i "přecházet" nemoci apod. Oprávněně se cítí být druhořadými občany, ztrácejí důvěru v poctivou práci a nakonec i v správnost politického systému.

MENŠINOU občanů mám na mysli tu část členů společnosti, která i se svými rodinami čítá nějakých 1,5 milionu lidí a tvoří tzv. vyšší střední a horní třídu. Jejich příjmy jsou vysoko nadstandardní a jsou tvořeny především ziskem z podnikání, dividend, pronájmů a prodeje restituovaného majetku, vysokými platy v podnikatelské i státní sféře a bohužel i příjmy z pochybných kšeftů, podvodů, korupce a kriminality. Bohužel nelze zjistit, kdo se do těchto sfér dostal díky své poctivé a tvrdé práci "od píky", kdo jen tím, že měl štěstí a kdo nepoctivě. To, že byl v privatizaci prodán státní majetek za téměř 3 biliony korun a že jeho skutečná tržní hodnota byla mnohem větší, že lidé neustále pracují a platí daně, odvádějí zdravotní a sociální pojištění a přesto státní dluh vzrostl ze 160 miliard v roce 1993 na 1,4 bilionu korun v letošním roce, o něčem svědčí a napovídá.

Tato bohatá menšina má díky svému ekonomickému vlivu, možnostem a klientelismu mnohem větší šanci uspět v politice než ostatní občané. Mají prostředky k lobbismu u politických stran, ke korupci politiků a státních úředníků i k vlivu na přijímané zákony. Parlament, vláda i zastupitelstva měst a obcí jsou tu více, tu méně pod vlivem této hrstky nejbohatších a vytvářejí pro ně vhodné podmínky k podnikání, preferují jejich zájmy a není výjimkou, že za velké peníze se dá koupit i beztrestnost. Podle tvrzení BBC CZECH.com žilo v r. 2005 v ČR skoro 12. tisíc multimilionářů a několik desítek miliardářů. S bývalým režimem je jich spjato asi 20 - 30% a až 20% je spojováno s podsvětím a kriminalitou. Celosvětově počet takto bohatých lidí klesá, ale jejich majetek roste. Odhaduje se, že z 33 bilionů USD v r. 2008 na 48 bilionů USD v r. 2013.

Vláda jedné strany a vedoucí úloha KSČ v letech 1948 - 1989 je označována za totalitní diktaturu. Nemám dostatek informací o politickém a sociálním složení rad MNV, MěNV, ONV, KNV, ČNR, SNR a FS ČSSR abych mohl jednoznačně tvrdit, že to byli samí komunisté, že se volby nedaly sabotovat třeba vhozením neplatného lístku nebo se aktivně angažovat třeba v NF a tam říci na některé věci svůj názor. Členové stranických výborů na všech stupních rozhodně nebyli jen vystrašení přitakávači a hlupáci. Rozhodně se k přijímaným rozhodnutím seznamovalo a vyjadřovalo mnohem více lidí než dnes. A nejen vzdělaní lidé ve vysokých funkcích a straničtí funkcionáři, ale i prostí a "obyčejní" občané. KSČ samozřejmě upevňovala své pozice a svůj vliv na téměř všechno, ale současně měla na mysli i celospolečensky prospěšné hledisko, skutečně hájila zájmy naprosté většiny občanů, nejen své a svých členů. Bohužel, pro nesporné chyby své politiky se dnes to dobré, co pro občany udělala, nevidí. Můžete být sebeslušnějším a sebeváženějším občanem, ale jednou to nezvládnete, najdou vás ráno ležet opilého na chodníku a je z vás vagabund a ožrala.

Zmiňuji-li tu vládu jedné strany, koneckonců, kolik politických stran v USA se za posledních 200. let vystřídalo u moci? Republikánská strana od r. 1854 a Demokratická strana, jejíž základy položil již v r. 1792 T. Jefferson. Přitom v USA je asi 23 politických stran. Přesto si členové RS a DS dlouhodobě drží a ovládají většinu volených úřadů na federální, státní i místní úrovni. Konzervativní strana založená r. 1834 vládla Spojenému království po dvě třetiny XX. století a střídala se s méně úspěšnými Labouristy (zal. 1900).  Tedy opět hra dvou stran na demokracii s pojistkou a požehnáním Sněmovny lordů a panovníka. Nejsou to svým způsobem také vlády "jedné" strany?

Nevěřím v tolik opěvovaný a uctívaný model vlády zvaný demokracie. Demokracie nevzešla z lidu a pro blaho lidu nebyla vytvořena. Má sice dnes jiné podoby, jiné formy působení, ale podstata podle mého názoru zůstává stejná - dělení moci mezi mocnými za formální asistence lidu.

PS.: omlouvám se za délku článku, já se prostě nedokážu stručně vyjádřit.