Dětské hřiště a nervy v kýblu !

Měl jsem kdysi dávno velké štěstí a byl mi zaměstnavatelem přidělen právě zkolaudovaný, státní byt 3+1. Na sídlišti, která většina z vás zná a někteří pamatují jejich výstavbu. Když děti přestaly chodit do školky, začala se jedna stavět mezi našimi paneláky.

Pěkná a moderní, s velkými okny, pavilóny propojené zastřešenými chodníky a k tomu velké dětské hřiště. Později se vedle školky ještě postavilo "detašované pracoviště" jedné ZDŠ a byly sem umístěny první třídy. Čas běžel, bylo málo dětí a tak tu místo prvňáků máme soukromou střední školu, místo školky nějaké kanceláře a firmičky (mimochodem, s velkou slávou v září otevírali novou školku, poskládanou ze stavebních buněk) a tak nám pod okny zůstalo jen to dětské hřiště.

Pravdou zůstává, že dříve, ještě za "komoušů", nebylo tak pěkné a určitě by neodpovídalo přísným normám EU. Divím se, že si tam děti vůbec mohly hrát, protože z dnešního hlediska by porušovalo snad všechny normy všech komisí, co jich jen v Bruselu je. Bože, jak jen jsme to mohli bez těch norem přežít. Dnes je tedy pěkně oplocené, mezi vyasfaltovaným hřištěm na košíkovou (pardon - basketbal), pískovištěm, skluzavkou a prolézačkami jsou travnaté plochy, dlážděné chodníky, lavičky a spousta stromů. To pravé "štěstí" z bezprostřední blízkosti hřiště, přímo pod okny, pro nájemníky okolních bytů začíná s prvními teplými paprsky jarního slunce a trvá do "dušiček". Nemám nic proti dětským hřištím a už vůbec ne proti dětem. Ale kdo nezažil, nepochopí.

Každodenní naše "štěstí" začíná po osmé hodině raní. Začínají se trousit maminky s kočárky a odrostlejšími dětmi. Uvelebí se na lavičkách, potomky "vypustí" do prostoru, zapálí si cigáro a lelkují. Chvíli nastaví tvář sluníčku, chvíli klábosí mezi sebou a jsou v klídku. Jak by ne, hřiště je oplocené, auta tu nikde nejezdí a vše je bezpečné podle již zmíněných norem. A děti ? Mají si kde hrát, lékař by řekl - mají amok. Řvou, ječí, vřeští, běhají jak pominutí, hned tu, hned támhle a jen ti úplně nejmenší, co nejsou ještě schopni sami vylézt z pískoviště,  lopatičkou třískají do kyblíčků. Ti trošku větší usednou na otřesná plastová vozítka rozmanitých druhů a barev a jako o závod se prohánějí po dlážděných chodnících. Nevím, jestli jste někdy takovou jízdu slyšeli. Pokud ano, víte o čem mluvím. Potom jsou tu ještě ti nejstarší z mladých, které už nebaví pískoviště a tak lezou po stromech, lámou větve, přelézají oplocení a vytvářejí v něm díry aby nemuseli pro mičudy běhat moc daleko. Někteří si oblíbí skluzavku a co s ní dokážou je k neuvěření. Především se "nesklouzávají" jak by se od takového zařízení očekávalo. Vymysleli něco, na drásání nervů, originálního. Protože skluzavka je vyrobena z antikorového plechu a v okruhu pěti metrů je podsypána štěrkem tzv. kačírkem (hladké říční oblázky velikosti kuliček na hraní), zákonitě tu partu malých rošťáků napadne "vozit" ten štěrk po skluzavce. Sypou ho z vrchu, házejí ho ze spodu a docilují tak úžasného zvukového efektu. V 09.00 hodin musíte zavřít balkonové dveře, přestože je venku již 25°C, protože v obýváku neslyšíte vlastního slova a máte sugestivní pocit, že ten štěrk vám někdo sype přímo na hlavu. Nekecám, čestné pionýrské ! A maminky ? Nehnou ani brvou, pokuřují, klábosí a sluní se.  Toto "štěstí" však trvá jen do poledne, kdy je čas oběda a hřiště se vylidní. Opět můžete otevřít okna a vyvětrat. Okolo 14.00 hodin začne druhé kolo té veselé taškařice na dětském hřišti pod vašimi okny. Již z dálky se zdá, že přichází spartakiádní průvod. Jsou to děti z družiny nedaleké ZŠ. Opět na dvě hodinky pozavíráte okna. Dopolední situace se do všech detailů opakuje, jen děti jsou starší a pod dohledem pěkně placených pedagogů. Rozdíl tu však přeci jen je - podagogové nekouří. Jinak opět slunění a klábosení. Nějaké napomenutí rozjívených dětí ? Nenechte se vysmát.

Je po čtvrté hodině, družina je pryč a začíná třetí dějství v životě dětského hřiště. Opět se objevují maminky s dětmi všech barev, i když jedna převládá. Radost ze života všech přítomných na hřišti je neuvěřitelná a situace graduje. Vše navlas stejné jako dopoledne, jen s tím rozdílem, že s ubývajícím sluníčkem přicházejí "týnejdři" s balóny a obsadí hřiště na " basket" . Podobný roztomilý obrázek hrajících si "dětí" můžete vidět skoro v každém americkém filmu, kde se děj odehrává v Bronxu. Do vřeštění a řvaní malých dětí, krupobití štěrku na skluzavce přibude plácání a driblování míčů o asfaltový povrch hřiště. Takový opálený jinoch má neuvěřitelnou trpělivost - nekonečně dlouho chodí  po hřišti a v přesných intervalech dribluje. Ne vám do hlavy, to máte jen takový pocit, ale do asfaltu.

Poslední dějství tohoto celodenního blázince nastane po soumraku. Dostaví se totiž mládež, jejíž hormony jsou velké jak tenisové míčky a povzbuzeni krabicovým vínem a bůhví čím ještě, uspořádají zde mejdan. A to si pište, mezi paneláky má v noci každé slovo sílu výstřelu z Aurory. A že jen nemluví, na to vemte jed. Po pravdě , dvakrát se na to přijela podívat MP, vymetla celou tu pestrou společnost ale vše zůstalo při starém. Jednou za týden přijede pán s multikárou, vše uklidí a pozametá.  Také je zde tabulka s upozorněním, že hřiště bylo vybudováno za přispění fondů EU, že je "otevřeno" od 8 do 20 a že je určeno dětem, co se smí a nesmí atd.

Nemám nic proti dětským hřištím, ani proti dětem. Jen si myslím, že hřiště mohlo být o 150 metrů dále na místě, které bezprostředně nesousedí s paneláky a je tam pustý park. Také si myslím a z vlastní zkušenosti vím, že i hrající si dítě musí být pod dozorem a občas přiměřeně napomenuto. Na závěr tohoto "veselého" povídání přidám odpověď jedné mladé maminky na adresu mé manželky, která se z balkonu snažila o zmírnění kraválu. Cituji : "Zalez si do prdele, ty stará krávo a vyliž si p.ču !" .

Už se těším, až skončí babí léto, nastanou deště, mlhy a zima. Až do jara dětské hřiště osiří a sídlištěm se rozhostí klid a mír. Bohužel, okna už zase musím mít zavřené jako v létě. Tentokrát ne kvůli hluku, ale protože bych zmrznul. A věříte, že si to v létě i někdy přeju ?