Věčný příběh romantické lásky

Kniha se zavádějícím názvem představuje překvapující pozvánku na klikaté stezky vnitřního území. Autor, americký terapeut Robert A. Johnson, popisuje na příkladu středověkého příběhu o Tristanovi a Isoldě bolestný omyl dnešního člověka, omyl, zakotvený v mýtu o věčné lásce. Romantická láska se stala energií, ve které hledáme přesah a naplnění věčného hladu po úplnosti a splynutí. Vypijeme společně „kouzelný nápoj“, zamilujeme se, strávíme symbolické tři roky v kouzelném lese, v Morois, kde žijeme jen pro sebe navzájem. Jednoho dne však musíme vysněný svět božských představ opustit. Ale pokud i nadále trváme na tom, aby byl vztah založen na vášni, na ideálu dokonalosti nebo jiskře, narazíme na rozeklané útesy nenaplněných představ, o které se rozbije.

Autor nabízí lék chutnající po hořkých mandlích. Jediný lék, když odmítneme do nekonečna tančit marné tance končící rozčarováním a zahořklostí. Je v něm obsaženo poselství pro muže, jež chtějí naslouchat. A jak zní? Je zakázáno promítat do pozemské ženy božské obrazy.  Připoutejme se vůlí k tomu, co nás přesahuje. Připoutat se vůlí znamená sloužit pozemské lásce v její každodenní podobě a míchat vyživující substanci, podobnou ovesné kaši, chutnající pořád téměř stejně. Nadpozemským obrazům pak určit jednou provždy místo uvnitř, v citadele vlastního já, jak poeticky vyjádřil C.G. Jung. Jen tady mají své místo a nekonečně velký prostor, jen tady jim můžeme postavit chrám nebo oltář, zde mohou znít zvony na jejich počest a nekonečnou slávu…

Přeloženo do současného jazyka, je třeba poskytnout archetypickým postavám prostor, ať již formou vnitřního usebrání, náboženské komplementace, meditace, nebo trpělivé práce s vnitřními symboly tak, abychom jim zabránili působit v našich pozemských vztazích. Znamená to přitakat duševnímu životu a přiznat mu právo na autonomii, znamená to říct jednoznačné ano náboženskému naturelu.  Zneužijeme-li posvátné obsahy pro potřeby ega, způsobíme destrukci a rozklad a sklízíme beznaděj se strachem.

Ve dvojí povaze duše se proplétají mužské i ženské psychologické kvality a pro vývoj, jehož cílem má být zralost, potřebujeme obojí. Schopností prožívat vztahy a vyjadřovat náklonnost získává mužnost pravou hodnotu. A naopak ženskost se posílí integrací mužských kvalit.

Při stahování iluzí, jež nás zavádějí do říše neskutečných představ, uvidíme náhle svět bez závoje, jasně. Ne, nezbavíme se tím definitivně projekcí a utrpení, ale tento proces nepostrádá smyslu, duše najde svůj prostor a nezasahuje do obyčejného života, nenafukuje vztahy a nedeformuje je.

Abychom nemuseli usínat vedle sebe v odcizení a chladu…