Přinesl jsem si Anděla, polámali mu křídla…

Poetický text Karla Kryla. Mému Andělovi křídla nikdo nepolámal, upadla mu hlava. Dokonce vím, kdo za to může. Při jedné z  úklidových vln byl omylem sražen navlhčenou houbičkou z parapetu v koupelně, kde si tiše meditoval. Snaha zachytit ho v letu byla marná, urazil si hlavu tak šikovně, jako by ho sťali gilotinou. Posbírala jsem ho, omluvila se a pokusila se hlavu znovu nasadit. Držela, ale dlouhodobé řešení to rozhodně nebylo.

Prastará upoutávka z doby, kdy sledovat ORF bylo téměř trestným činem, napověděla: potřebuju Uhu, den Sekundenkleber.  Zakoupila jsem tedy lepidlo sice s odlišným názvem, ale stejnými schopnostmi, jež na obalu vemlouvavě vyzývalo: neváhej a lep, a koncentrovala se na okamžik, kdy uvedu věci do pořádku. Dcera pravila, že okamžitě pozná, kdy k zásahu došlo, protože od té chvíle budeme já i Anděl napořád spojeni, bohužel ne až tak na duchovní úrovni, ale přímo realisticky, protože při své šikovnosti se k němu definitivně přilepím. Přeháníš, řekla jsem, tak nešikovná přece nejsu.

Nepřeháněla. Dnes nastal den D. Dle návodu jsem propíchla kovovou membránu v ústí tuby, našroubovala zpět uzávěr a na očištěnou plochu andělské hlavy jsem se pokoušela nanést tenkou vrstvu zázračného lepidla. To ovšem nečekaně a nepochopitelně vyteklo z části pod šroubováním a nepatrně  se vylilo  na záda okřídlené bytosti, čehož jsem si všimla v okamžiku, kdy jsem ji vzala do ruky. A bylo to. Ano, stala se mou součástí. S bezhlavým Andělem jako prodlouženou částí těla jsem se přesunula ke dřezu a snažila se od něho oddělit. Povedlo se, ale pro změnu přilnul k nerezové ploše odkapávací plochy. Držel docela definitivně. Na mně se v mezičase přilepil ubrousek, kterým jsem se chtěla zbavit své lepivosti. Zbytkem vylitého lepidla jsem namazala ulomenou hlavu a přidržela ji u trupu. Slepí ve velmi krátké době téměř všechny savé i nesavé povrchy, jako je měkké i tvrdé dřevo, korek, kůže, kov, sklo, keramika, plasty a guma – píší na obalu. Nelžou, drží to během okamžiku. Jenom s výjimkou keramické hlavy, té to trvalo poněkud déle.

„Kyanoakrylát. Nebezpečí. Okamžitě se přilepí na kůži nebo oči.“ Tak to jsem měla štěstí, že jsem se skutečně nestala nedílnou součástí kuchyňské linky, nebo keramické sošky.  Ještě že jsem si nasadila brýle J. Vybavila jsem si pohádku Boženy Němcové „Jirka s kozú“, napsanou v jakémsi chodském nářečí, jemuž jsem jako dítě moc nerozuměla.  Teď už vím. Asi to byla nejstarší reklama na vteřinové lepidlo z doby Rakouska-Uherska a zároveň alegorie na lidskou zachcivost. Obrázek opentlené kozy, na kterou se přilepil každý nenechavec, co zatoužil sebrat jednu z nich, ten bychom si mohli občas terapeuticky promítat na pozadí našich tužeb něco za každou cenu „mít“.

Anděl kompletně konečně klečí na správném místě, pokračuje v přerušené modlitbě, jeho obraz se odráží od zrcadla. Nevím, směje se mně, nebo se usmívá? Umí létat, neumí létat? Řekla bych, že umí…