K tématu 80. výročí narození našeho prvního polistopadového prezidenta Václava Havla jsem se nepřímo vyjádřil již ve svém včerejším blogu a původně jsem neměl v úmyslu se k němu již více vracet…
Ovšem na dnešní blog pana Tomáše Vodvářky s názvem Za všechno může Václav Havel cítím určitou potřebu reagovat. Pan bloger Vodvářka je velmi inteligentní člověk s velmi dobrým rozhledem a prokázal to ostatně i v dnešním článku. Vcelku věrohodně v něm popsal to, co se v Československu odehrávalo v období od roku 1968 do roku 1989 a také v něm ocenil roli Václava Havla v boji za pád komunistického režimu u nás. S tím skutečně žádný problém nemám a pod tuto část článku bych se klidně i podepsal. Ovšem ne zcela souhlasím s tím, co je napsáno v závěru blogu pana Vodvářky a především s jeho nadpisem.
Jak osobnost Václava Havla vnímám já? Listopad roku 1989 i období těsně po něm jsem prožil na vysoké škole v Brně. A dodnes moc rád vzpomínám na to, jak jsme se svými spolužáky ze školy chodili každodenně demonstrovat na brněnské náměstí Svobody, jak jsme se podíleli na vytvoření zhruba pětikilometrové lidského řetězu, jehož účelem bylo demonstrovat za propuštění disidenta Petra Cibulky a především na obrovské nadšení z toho, když totalitní režim konečně padl.
Jak asi všichni ví, Václav Havel se krátce poté stal v prosinci roku 1989 československým prezidentem a v červnu následujícího roku přivedl naši zemi ke svobodným volbám. Nadšení z tohoto období bylo u většiny lidí obrovské a Václav Havel byl pro mnohé z nich takřka nedotknutelnou modlou. Některým lidem tohle nadšení z našeho prvního porevolučního prezidenta a bezpochyby významné osobnosti našich moderních dějin vydrželo až do konce jeho politické kariéry, jiní z něho postupem času méně či více „vystřízlivěli.“
Tak jako všichni ostatní lidé, ani Václav Havel totiž nebyl bez chyb. Zkusím zde některé z nich vyjmenovat. Havel se po roce 1989 (tak jako většina ostatních tehdejších politiků) až příliš rychle uspokojil s tím, že lidé na rozdíl od minula mohli říkat nahlas své názory, cestovat na západ a začít podnikat. Začal ale rezignovat na to, že bývalé nomenklaturní kádry sice ztratily moc politickou, ale získaly moc ekonomickou, že docházelo k novým nespravedlnostem a především k ovládání české ekonomiky podezřelými finančními skupinami. Hlasitě proti tomu vystoupil až ve svém projevu k poslancům a senátorům v prosinci 1997 (kdy mimo jiné použil slova o vytunelované zemi), což ovšem tehdy už bylo de facto s křížkem po funuse. A i přesto označil Havel o pár let později za svou největší politickou chybu to, že v roce 1990 ostře nevystoupil proti stavbě Temelína...
Václav Havel navíc několikrát uškodil i své pověsti člověka, pro kterého je za každých okolností na prvním místě morálka. To když udělil prezidentskou milost své známé Martě Chadimové, stíhané za restituční podvod, nebo synovi své poradkyně Věry Čáslavské Martinu Odložilovi, kterého soud odsoudil ke čtyřletému trestu za zabití svého otce. Mě osobně pak nejvíce lidsky zklamal v roce 1999, když obhajoval tehdejší bombardování bývalé Jugoslávie vojsky NATO a dokonce jej označil absurdním termínem „humanitární bombardování.“
To, co jsem uvedl výše, samozřejmě neznamená, že bych si Václava Havla zcela přestal vážit, že bych popíral jeho zásluhy na pádu komunistického režimu v roce 1989 nebo že bych snad tvrdil, že za všechno, co se nám od té doby nepovedlo, může Václav Havel. A domnívám se, že i převážná většina českých občanů si v současné době nic takového nemyslí.
Pouze ne každý se domnívá, že Václava Havla je nutno pouze chválit, ne každý je zastáncem toho, aby se po něm v masovém měřítku přejmenovávaly ulice, náměstí či školy. Přičemž se domnívám, že ti, kteří nejhlasitěji kritizují každého, kdo si v této souvislosti dovolí projevit nesouhlasný názor, nejvíce škodí především samotnému Václavu Havlovi.
