Dne 16. ledna si připomeneme 50. výročí smrti studenta Jana Palacha, který se v roce 1969 upálil na protest proti okupaci Československa sovětskými vojsky. I současní politici chystají tohle významné výročí uctít…
Již padesáté výročí upálení studenta Jana Palacha na protest proti sovětské okupaci se chystají nejvyšší čeští politici připomenout různým způsobem. Zatímco předseda Senátu Jaroslav Kubera má v plánu promluvit při pietním aktu, který se v den Palachovy smrti 16. ledna bude konat v Praze, prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš něco takového v plánu nemají, pošlou však na pamětní místo květiny (viz odkaz zde).
Jsem toho názoru, že vzpomínka na statečný čin tehdy mladého člověka, který se svým upálením obětoval za národ, by si zasloužila i osobní účast dvou našich nejvyšších státních představitelů. Jenže na druhou stranu se s ohledem na to, co se vloni dělo při vzpomínkách na 17. listopad či 21. srpen, nelze Zemanovi a Babišovi příliš divit, že na pietní akt osobně nezavítají (premiér Babiš navíc bude příští týden na pracovní návštěvě v Asii, ovšem asi není příliš pravděpodobné, že by se vzpomínkového shromáždění zúčastnil, i kdyby pobýval v Praze). Jak si totiž asi většina lidí vzpomíná, při pietním aktu k výročí 21. srpna byl český premiér přítomnými demonstranty vypískán, při listopadovém výročí pak skončily věnce, poslané prezidentem i premiérem na Národní třídu, v odpadkovém koši.
Zda stejný osud čeká i květiny od prezidenta a premiéra, poslané k výročí Palachova upálení, se teprve uvidí. Možná, že se různí aktivisté po kritice, které se jim za jejich počin vloni v listopadu dostalo i od některých opozičních politiků (včetně výše zmíněného Jaroslava Kubery), již poučí. Obávám se však, že se opět najde řada těch, kteří budou „kádrovat“, kdo má a kdo nemá právo si výročí Palachovy smrti připomínat. A v případě Babiše a Zemana bude mimo jiné argumentováno tím, že před rokem 1989 byli oba dva členy KSČ. Přitom v případě Zemana je takovýto argument poněkud lichý, neboť současný prezident vstoupil do KSČ během Pražského jara 1968 a ze strany byl v roce 1970 vyloučen právě kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací. Docela zvláštní pak také je, když těmto „zásadovým“ antikomunistům obvykle nevadí komunistická minulost například u europoslance Jaromíra Štětiny či místopředsedy Senátu Milana Štěcha.
Velmi by mě zajímalo, co by počínání lidí, kteří dnes chtějí rozhodovat o tom, kdo smí a kdo nesmí pokládat při významných příležitostech na pamětní místa květiny, říkal třeba bývalý písničkář, básník a významný představitel protikomunistického protestsongu z šedesátých let Karel Kryl. Na Kryla jsem si vzpomněl především díky domu, že Český rozhlas informoval dnes dopoledne své posluchače o tom, že norská veřejnoprávní televize zveřejnila dosud neznámé záběry z jeho 50 let starého koncertu v Norsku, kam tehdy Kryla pozvali českoslovenští emigranti (viz odkaz zde). Kryl totiž, přestože byl pochopitelně sametovou revolucí a pádem komunistického režimu v roce 1989 prvně nadšený, byl z následného polistopadového vývoje v řadě věcí zklamán a na rozdíl od řady jiných umělců se to nebál říkat veřejně…
