Jak už asi všichni zaregistrovali, vítězem amerických prezidentských voleb se stal republikánský kandidát Donald Trump, který porazil téměř všemi průzkumy favorizovanou Hillary Clintonovou.
Poněvadž nejsem občanem Spojených států, tak jsem americké prezidentské volby neprožíval tak intenzivně jako české prezidentské či parlamentní volby. Přesto jsem byl na jejich výsledek velmi zvědavý, především s ohledem na to, jak vyhrocená letošní prezidentská kampaň v USA byla. A také, ať chceme nebo nechceme, Spojené státy jsou světovou velmocí a také náš strategický partner v NATO, takže zahraniční politika amerického prezidenta má vždy jistý vliv i na naši zemi.
Při téměř všech předchozích amerických volbách jsem obvykle více fandil kandidátům demokratické strany, jejíž politika je mi v řadě směrů bližší než v případě strany republikánské. Letos to však u mě bylo téměř do poslední chvíle půl na půl a vůbec jsem nezáviděl americkým voličům, že se v případě Trumpa a Clintonové musí přiklonit k menšímu zlu.
Ještě před měsícem by na vítězství Donalda Trumpa asi vsadil málokdo – zejména po zveřejnění jeho oplzlých výroků o ženách a některých dalších ne zrovna šťastných vyjádření na adresu své protivnice. V posledním týdnu se však šance obou hlavních kandidátů dle předvolebních průzkumů velmi vyrovnaly a místo téměř jasného vítězství demokratické kandidátky zadělávaly na pořádné drama. Přesto průzkumy do poslední chvíle mírně favorizovaly bývalou americkou ministryni zahraničí a manželku dřívějšího amerického prezidenta Billa Clintona. A dle včerejších večerních zpráv první zveřejněné odhady výsledků navíc mluvily o tom, že v téměř všech nerozhodnutých státech má navrch Hillary Clintonová.
Byl jsem proto překvapený, když jsem si dnes po probuzení kolem šesté hodiny ranní zapnul televizi a uviděl, že Trump průběžně vede a má vítězství na dosah. A byť moderátor naší veřejnoprávní televize stále zdůrazňoval, že definitivně rozhodnuto ještě není a Hillary Clintonová má stále šanci výsledek zvrátit, nestalo se tak a příštím americkým prezidentem bude trochu nečekaně Donald Trump. A i když, jak už jsem napsal výše, jsem žádnému z kandidátů na příštího prezidenta USA vyloženě nefandil, určitou radost z jeho vítězství mám.
Není to proto, že bych (jak pravděpodobně napíší někteří moji věrní názoroví oponenti do diskuse) mu fandil z toho důvodu, že by ho volil i český prezident Miloš Zeman. Ani proto, že by mi imponovaly mnohé Trumpovy výroky, které byly často na hranici slušnosti (dost často i za ní) či výroky, které hraničily až s rasismem. Ale na druhou stranu nemám rád ani přehnanou politickou korektnost a mnohé Trumpovy názory na americkou zahraniční politiku mi naopak přišly sympatické.
Hlavním důvodem, proč jsem republikánskému kandidátovi a úspěšnému podnikateli nakonec v koutku duše trochu fandil, však bylo to, jak ostře proti němu vystupovala americká média. Že si Trump svým chováním o kritiku ve sdělovacích prostředcích říkal, je samozřejmě pravda. Ale je otázkou, zda není poněkud podpásové, když se v případě těch již výše zmíněných výroků o ženách vytáhne 11 let stará věc, kterou navíc Trump pronesl v soukromí. A zda je korektní, když některé deníky (například třetí největší americké noviny USA Today) přímo vyzývaly své čtenáře k tomu, aby Trumpa nevolili.
Asi nejenom já jsem zde viděl určitou paralelu s prezidentskými volbami v České republice v roce 2013. I tenkrát u nás většina médií masivně podporovala Karla Schwarzenberga, šéfredaktoři některých mainstreamových deníků přímo vyzývali své čtenáře, aby mu dali svůj hlas, a přesto nakonec zvítězil Miloš Zeman. Lze tedy s potěšením říci, že jak před 3 lety v České republice, tak i letos v USA nezvítězila v prezidentských volbách mediokracie, ale demokracie.
