Václav Klaus mladší je trnem v oku mediálním vzdělávacím odborníkům

Při surfování internetem jsem narazil na dva komentáře, týkající se školství. Přičemž oba dva se trefovaly do současného předsedy školského výboru Poslanecké sněmovny Václava Klause mladšího.

S politickými názory Václava Klause mladšího zdaleka ne vždy souhlasím. Například jeho nedávný návrh, aby mazání příspěvků na sociálních sítích bylo trestným činem, mně přišel příliš radikální a prakticky nerealizovatelný (tímto prosím neříkám, že bych například schvaloval mazání „politicky nekorektních příspěvků“ na sociálních sítích či v internetových diskusích). Ovšem v názorech na školství se s ním na rozdíl od většiny současných mediálních vzdělávacích odborníků obvykle shodnu. Při dnešním brouzdání internetem jsem shodou okolností na dva komentáře takovýchto „odborníků“, trefujících se do současného předsedy školského výboru Poslanecké sněmovny, narazil.

Prvním z nich byl komentář redaktora serveru Aktuálně.cz Martina Fendrycha s názvem Inženýry jo, filozofy ne! Chtějí z nás mít makající a kývající papoušky na klíček. Jak jste asi z tohoto výmluvného titulku pochopili, autor komentáře v něm kritizuje všechny, kteří poukazují na skutečnost, že se naší společností stále více nedostává lidí s technickým vzděláním, přičemž naše vysoké školství místo toho produkuje čím dál více absolventů humanitně zaměřených oborů. Konkrétně si pak pan Fendrych bere na mušku předsedu Hospodářské komory Vladimíra Dlouhého a také Václava Klause mladšího. U něho kritizuje návrh, zmíněný v jednom z jeho dřívějších komentářů na Novinkách (viz odkaz zde), aby byly stanoveny roční počty studentů na oborech, které bude stát finančně podporovat.

Způsob, jakým Martin Fendrych ve svém komentáři obhajuje dle mnohých nadměrný počet studentů humanitních oborů, mně přitom přišel obzvlášť demagogický. Například píše o tom, že i „technik často vyhledá psychologa či psychiatra, inženýr může spadnout do závislosti a hledá odbornou pomoc, stavař má matku, kterou potřebuje umístit do hospicu.“  To je samozřejmě pravda, ostatně pomoc psychologa či psychiatra zrovna tak může někdy potřebovat i historik či novinář, ale opravdu lze tímto příkladem obhájit například nadměrný počet vystudovaných muzikologů, kunsthistoriků či sociologů? A především mi pak přijde demagogické jakýkoliv návrh na určování počtu studentů na jednotlivých oborech komentovat slovy, že komunisté také chtěli lidem řídit životy a potřebovali je de facto nevzdělané.

Druhý komentář je z pera Tomáše Feřteka a má název Slyšel někdy Václav Klaus mladší o formativním hodnocení? Tento komentář se pro změnu zabývá problémem, zda ve školství ponechat řadu let zavedené známkování od jedničky do pětky, nebo přejít na „modernější“ způsoby hodnocení. Přičemž Václav Klaus je zastáncem názoru, že standardní systém klasifikace by měl být zachován, protože je podle něj přirozený - děti potřebují vědět, jak na tom jsou, nebo kde mají v učivu mezery a potřebují přidat. Debata o zrušení známkování, která je v současné době v médiích nastolována stále častěji, mu proto přijde absurdní.

Tomáš Feřtek - konzultant a tiskový mluvčí obecně prospěšné společnosti EDUin, dříve pracující jako novinář či scénárista, naopak tradiční známkování kritizuje, dle jeho slov totiž například trojka z písemky žákovi neřekne moc přesně, co umí a v čem potřebuje přidat, při písemce je to navíc dle Feřteka již poněkud pozdě. Jako alternativu k tradičnímu známkování vidí takzvané formativní hodnocení, při kterém učitel při hodině obchází pracující žáky, rozdělené do skupin, přičemž sleduje a komentuje, co se komu daří a nedaří.

Myšlenka je to jistě zajímavá a na první pohled líbivá. Obávám se však, že jelikož pan Feřtek nikdy v životě neučil (na rozdíl od Václave Klause mladšího, který byl navíc 16 let ředitelem prestižního gymnázia PORG), tak asi těžko pochopí, že dát během jedné vyučovací hodiny, která trvá 45 minut, zpětnou vazbu všem 25–30 žákům, které obvykle ve třídě má, je technicky nemožné. A i když známkování má samozřejmě svá negativa, jako učitel s pětadvacetiletou praxí jsem i já přesvědčen, že pro motivaci většiny žáků nic lepšího dosud neexistuje.