Tolik slávy v médiích a nakonec jen necelých 500 signatářů

Případ studentských stávek za klima názorně ukázal, jak média často líčí některé události v úplně jiném světle, než jaká je realita.

Během minulého týdnu asi téměř každý, kdo aspoň občas sleduje dění doma či ve světě, zaregistroval v médiích zprávy o stávkách českých vysokoškoláků za klima. Mnohé sdělovací prostředky informovaly poměrně intenzivně své čtenáře či diváky o tom, že se do stávky zapojily vysoké školy v Praze, Brně, Olomouci, Ústí nad Labem, Hradci Králové i v Plzni, i o některých požadavcích iniciativy Univerzity za klima, která studentské stávky zastřešovala, směrem k české vládě.

Jak už jsem napsal v mém předminulém blogu, kde jsem se tomuto tématu rovněž věnoval, úplně nejvíc mediální pozornosti vyvolala okupační stávka studentů Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně kvůli sporům účastníků stávky s děkanem Stanislavem Balíkem o to, zda budou moci pobývat v prostorách fakulty i přes noc. Když profesor Balík na tento požadavek nepřistoupil (a navíc nechal v prostorách, kde se stávkující zdržovali, odpojit elektřinu), dočkal se v médiích či na sociálních sítích jak ostré kritiky, tak i projevů podpory.

Proto mě trochu překvapilo, když dle zprávy ČTK vyrazily 17. listopadu v Praze na pochod za klima, kterým měly protesty vyvrcholit, jen „vyšší stovky lidí.“ Ještě překvapující pak byla informace, která se objevila v pondělním článku na serveru Echo24.cz – dle ní totiž podepsalo prohlášení iniciativy Univerzity za klima k vysokoškolské stávce jen necelých 500 osob. Přitom podle dat Českého statistického úřadu studuje v současné době na českých vysokých školách přibližně 300 tisíc studentů…

Tento případ tak názorně ukazuje, jak některá média poměrně často líčí události v úplně jiném světle, než jaká je realita. Dle toho, jak vysoké mediální pozornosti se studentským protestům za lepší klima v řadě sdělovacích prostředcích dostávalo, by se totiž člověk mohl domnívat, že je podporují minimálně desetitisíce českých vysokoškoláků.   

Podobné dojmy mám ostatně i při čtení titulků některých zpráv z aktuálně probíhajícího fotbalového mistrovství světa v Kataru. Tady by zase dle článků v některých médiích člověk snadno nabyl dojmu, že většinu lidí v souvislosti s ním nejvíce zajímá, která mužstva před svým zápasem poklekla na trávník na podporu boje proti rasismu, jak to dopadlo s iniciativou některých evropských mužstev, jejichž kapitáni si chtěli na svůj dres navléct duhové pásky na podporu LGBT komunity, případně jaké protesty chystají během šampionátu různí aktivisté.

Nevím, jak je tomu jinde, ale já zatím při debatách se svými známými, při cestě veřejnou dopravou nebo při rozhovorech studentů na školních chodbách vesměs slyším rozbory ohledně toho, které mužstvo má největší šanci na titul, který zápas dosud nabídl nejhezčí fotbal, zda je lepším fotbalistou Messi nebo Ronaldo (v případě studentek případně, který z nich je hezčí chlap), o kolik peněz kdo včera přišel při sázce na výhru Argentiny apod. Prostě mi přijde, že na rozdíl od některých novinářů je pro většinu lidí na šampionátu v Kataru nejdůležitější věcí samotný fotbal.