Proč byla Helena Langšádlová nejlepší ministryní Fialovy vlády

Ač to zní poněkud paradoxně, v případě současné vlády jsou ti její členové, kteří se řídí zásadou „kdo nic nedělá, ten nic nepokazí“, jednookými králi mezi slepými.

Ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová se v tomto týdnu rozhodla (nejspíš ne zcela dobrovolně) podat demisi. Svou rezignaci oznámila ve čtvrtek ráno na tiskové konferenci a předcházelo jí zasedání předsednictva TOP 09 ve středu večer. Dle slov předsedkyně strany Markéty Pekarové Adamové bylo hlavním problémem odcházející ministryně to, že podcenila prezentaci své práce na veřejnosti (viz odkaz zde).

Bylo tomu ale opravdu tak? Samozřejmě, že umět prodat svoji práci je v politice obzvlášť důležité. Otázkou ovšem je, zda v jejím případě opravdu bylo co, a zda její post nebyl ve Fialově vládě účelově zřízen jen proto, aby každá z pěti stran vládní koalice získala aspoň dvě ministerská křesla (věda a výzkum totiž až dosud patřily do kompetence ministerstva školství). I tak se ovšem domnívám, že odcházející paní Langšádlová byla nejlepší ministryní současného vládního kabinetu.

Což samozřejmě samo o sobě nesvědčí o tom, že byla Helena Langšádlová byla dobrou političkou. Ono totiž po odchodu ministryně pro životní prostředí Anny Hubáčkové (vynuceným zdravotními důvody) zůstaly ve Fialově kabinetu pouze dvě ženy-ministryně. A být lepší ministryní než je šéfka resortu obrany Jana Černochová, která během svého působení ve vládě chtěla například odejít z OSN nebo volala po zásahu NATO poté, co na polské území omylem dopadla ukrajinská raketa, zase tak velký kumšt není.

A i když pomineme v dnešní dobé již poněkud staromódní genderové rozdělení, tak mi odcházející ministryně pro vědu a výzkum vychází jako lepší varianta v porovnání s některými jejími mužskými protějšky v současné vládě. Namátkou bych zmínil například jejího stranického kolegu Vlastimila Válka, který jakožto ministr zdravotnictví nejprve dlouhou dobu občanům sliboval, že již velmi brzy bude v českých lékárnách opět dostatek důležitých léků, až nakonec v jednom rozhovoru prohlásil, že si na něco takového nejspíš budeme muset zvykat. Nebo například ministra školství Mikuláše Beka, který koncem roku opakovaně všechny ujišťoval, že peněz pro pedagogické i nepodagogické pracovníky bude v rozpočtu dostatek (pravda, v případě samotného pana ministra, kterému stát doplácí 57 tisíc měsíčně na jeho pražský byt, to nejspíš platí...)

Ač to tedy zní poněkud paradoxně, v případě současné vlády jsou dost možná ti její členové, kteří se řídí zásadou „kdo nic nedělá, ten nic nepokazí“, jednookými králi mezi slepými.