Finále písňové soutěže Eurovize (Eurovision Song Contest) se uskuteční letos v květnu v ukrajinském Kyjevě. Ruská soutěžící se ho však nejspíš nebude moci zúčastnit…
Ukrajina získala právo pořádat letošní finále díky tomu, že vítězkou loňského ročníku této známé soutěže se stala ukrajinská zpěvačka Jamala. Její loňské vítězství však doprovázely určité pochybnosti: Jamala totiž zvítězila s písní s názvem 1944, pojednávající o deportaci krymských Tatarů sovětským diktátorem Stalinem. Sama zpěvačka je původem krymská Tatarka, takže lze jistě chápat, že si vybrala píseň s tímto podtextem. Problém je však v tom, že stanovy Eurovize přímo zakazují politizaci soutěžních vystoupení…
Ještě větší kontroverzi než loňské vítězství písně s politickým podtextem způsobili letos ukrajinští pořadatelé. Předem totiž zakázali vstup do země ruské soutěžící Juliji Samojlovové. Důvodem zákazu je skutečnost, že tato zpěvačka, která je od dětství na invalidním vozíčku, navštívila bez svolení ukrajinských úřadů Krymský poloostrov (viz odkaz zde).
Nechci, aby se předmětem tohoto blogu staly rozepře, zda bylo odtržení Krymského poloostrova od Ukrajiny a jeho přičlenění k Rusku v roce 2014 správné či nikoliv. Ani spor o to, která ze stran ukrajinsko-ruského konfliktu je ta hodná a která ta zlá. Ovšem věřím tomu, že nejenom já považuji v tomto případě rozhodnutí ukrajinských pořadatelů za necitlivé a vůči handicapované zpěvačce až cynické.
Očekával bych, že vůči takovému rozhodnutí zasáhnou ostatní evropské státy, které se soutěže zúčastňují a dají Ukrajině najevo, že s takovým evidentně politicky motivovaným krokem nesouhlasí. Zatím se však stalo pouze to, že Evropská vysílací unie (EBU), která soutěž každoročně od roku 1956 organizuje, přišla s návrhem, že by Samojlovová mohla při finále zazpívat z Ruska přes telemost. Ani to však nebylo pro kyjevské pořadatele přijatelné, tento návrh navíc odmítlo i Rusko (viz odkaz zde).
Nejde samozřejmě o to, že by Eurovize byla nějakou zvlášť významnou soutěží. Já osobně jsem ji sledoval v televizi jen jednou (před necelými deseti lety, kdy Českou republiku reprezentovala Tereza Kerndlová) a nijak mě tehdy nenadchla. Ale i na tomto příkladě je názorně vidět, že se v současné Evropě čím dál více věcí nesmyslným způsobem politizuje. Není proto ani divu, že stále více lidí začíná mít k tomu, co se ve „sjednocené“ Evropě momentálně děje, čím dál větší averzi.
