Když se od někoho povinně vyžaduje podpora (nejenom) LGBTQ komunity

Pokud se vyjádření toho či onoho postoje vyžaduje povinně, tak to ve svém jádru třeba i dobré věci často škodí.

Newyorská hala Madison Square Garden se v minulém týdnu při zápase NHL rozsvítila v barvách duhy, čestné buly vhodil před zápasem domácích Rangers proti týmu Vegas Golden Knights představitel organizace NYC Pride Andre Thomas. Ještě předtím zazpíval přítomným divákům americkou hymnu herec Michael James Scott, který se otevřené hlásí ke své homosexuální orientaci. To vše se uskutečnilo v rámci akce Pride Night, ke které se na podporu LGBTQ komunity již připojilo několik týmů kanadsko-americké NHL.

Přesto se hokejisté New York Rangers za svůj počin v některých zámořských médiích nedočkali chvály, ale naopak kritiky. Důvod? Hráči Rangers totiž nenastoupili na rozbruslení před zápasem v dresech duhové barvy (které měli na akci tohoto typu před rokem), ale v běžné výstroji. Směrem k veřejnosti vydalo po zápase vedení klubu následující vyjádření: „Naše organizace respektuje komunitu LGBTQ+ a jsme hrdí na to, že můžeme v rámci Pride Night upozornit na důležité místní komunitní spolky. V souladu se základními hodnotami naší organizace podporujeme právo každého vyjádřit s respektem své přesvědčení.“

Tohle poněkud neurčité vyjádření však ne všichni novináři a hokejoví fanoušci na sociálních sítích akceptovali. Nejvíc kritický byl k newyorským hokejistům novinář serveru The Athletics Steve Buckley, kteří se ke své homosexuální orientaci hrdě hlásí. Ten na adresu hráčů Rangers například napsal: „Rangers říkají, že v jejich šatně nejste stoprocentně vítáni, pokud jste náhodou homosexuál nebo zástupce jiné sexuální menšiny. Nebo, abychom se přiblížili pravdě: ne úplně všichni hráči vás tam chtějí.“ (viz odkaz zde)

Zda vedení klubu New York Rangers či samotní hráči na tuhle agresivní kritiku amerického novináře nějakým způsobem reagovali, v článku na iDnes již uvedeno není, ovšem na jejich místě bych se proti něčemu takovému nejspíš ohradil. Je totiž věcí každého, zda se při sportovní akci k podpoře LGBTQ komunity, boje proti rasismu, proti sexuálnímu násilí nebo čemukoliv jinému připojí či nikoliv. A pokud je někdo v tomhle směru zdrženlivý, třeba z toho důvodu, že se domnívá, že tyhle věci ke sportu tak úplně nepatří a měly by se řešit jinde, tak ho přece nelze odsuzovat v duchu nechvalně známého hesla: Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Navíc mi přijde trochu falešné, pokud je podpora LGBTQ komunity, hnutí Black Lives Matter či čehokoliv jiného vydávána za spontánní akci celého týmu, a realita je ve skutečnosti poněkud jiná. Něco takového se například stalo při nedávném fotbalovém MS v Kataru, když reprezentační tým Německa dost hlasitě protestoval proti rozhodnutí FIFA, že si hráči nebudou moci při zápasech v Kataru navléct na rukáv duhové pásky. Jak však později zjistila některá německá média, protest německého fotbalového týmu nebyl zdaleka tak spontánní, jak ho někteří lidé kolem něho líčili. Celou akci totiž řídili dva fotbalisté Bayernu Mnichov (paradoxně klubu, jehož sponzorem jsou katarské aerolinie Qatar Airways), brankář Manuel Neuer a záložník Leon Goretzka, zatímco zbytek kabiny nebyl dle zjištění některých německých novinářů o smysluplnosti protestu na podporu LGBTQ komunity zdaleka tak přesvědčený (viz odkaz zde).

Pokud se však vyjádření toho či onoho postoje vyžaduje povinně, tak to ve svém jádru třeba i dobré věci škodí, a navíc to připomíná některé praktiky z doby, která u nás i ve většině středoevropských zemí skončila před více než 30 lety, a o kterých jsme se (zřejmě bláhově) domnívali, že už se nikdy vracet nebudou.