Holík, Masopust, Srniček – tři velké ztráty, které český sport v roce 2015 utrpěl

I když rok 2015 je již nenávratně za námi, nedá mi to, abych se do něj ve vzpomínkách ještě na chvíli nevrátil. A i když nejčastěji píši na blogu o politice, první den nového roku dám přednost tomu, co je mi bližší – tedy sportu.

Troufnu si říct, že uplynulý rok 2015 byl pro český sport mimořádně úspěšný. Již v zimě jsme se od českých sportovců dočkali mnoha medailí ze světových šampionátů či úspěchů ve světových pohárech. Martina Sáblíková se opět stala dvojnásobnou mistryní světa v rychlobruslení, Ester Ledecká mistryní světa ve snowboardingu, čtyři medaile přivezli ze světového šampionátu biatlonisté. Medaili dokázal na mistrovství světa ve svých 38 letech vybojovat i běžec na lyžích Lukáš Bauer a ve sjezdovém lyžování pak i mnohými již dávno odepisovaná Šárka Strachová.

V další části roku pak přidali světové triumfy například atletka Zuzana Hejnová, veslař Ondřej Synek, vodní slalomáři Prskavec i Kudějová nebo rychlostní kanoista Fuksa. Fotbalová reprezentace dotáhla do úspěšného konce svůj postup na mistrovství Evropy a na sklonku roku české tenistky po nádherné finálové bitvě v pražské O2 Aréně znovu triumfovaly ve Fed Cupu. Na malou zemi s 10 miliony obyvatel úspěchů opravdu hodně.

Samozřejmě, že ne všem sportovcům se během minulého roku dařilo tak, jak by si oni sami i jejich fanoušci představovali. Čtvrté místo na hokejovém mistrovství světa jistě není propadákem, ale velká část fanoušků na doma pořádaném šampionátu (mimochodem divácky velmi úspěšném) asi v medaili věřila. Více než jedna medaile se nejspíš čekala od atletů na MS v Pekingu, příliš velkou díru do světa neudělaly ani české kluby v evropských fotbalových soutěžích. Největší ztráty však český sport během loňského roku utrpěl jinde než na světových či evropských šampionátech…

Nadobro jej totiž opustily některé významné osobnosti, z nichž za všechny chci jmenovat bývalého hokejového reprezentanta Jaroslava Holíka a bývalé velké opory fotbalové reprezentace Josefa Masopusta a Pavla Srníčka.

Jaroslav Holík bude v myslích všech českých hokejových fanoušků nejspíš trvale zapsán jako hráč s velkým srdcem i úspěšný trenér. Dle názoru většiny hokejových odborníků neměl tolik talentu jako jeho bratr Jiří (se kterým hrával v reprezentaci i v Dukle Jihlava v jednom útoku), o to větší byl bojovník a srdcař. Asi nebyla úplně náhoda, že to byl právě on, kdo za národní mužstvo vstřelil rozhodující gól ve dvou památných zápasech proti tehdy nenáviděné sovětské sborné: v roce 1969 na MS ve Stockholmu (při vítězství 4:3) a v roce 1972 při MS v Praze (při vítězství 3:2, které pro Československo znamenalo zisk titulu mistrů světa po 23 letech). Jako trenér pak dovedl dvakrát k titulu mistrů světa českou hokejovou dvacítku.

Přesto Holíka řada lidí vnímala jako rozporuplnou osobnost – někteří mu vytýkali, že byl jako trenér příliš velký bouřlivák, který často nešel pro ostrý výraz daleko, jiní zase to, že úplně neunesl, když jeho syn Robert přece jen nedosáhl takového hokejového uznání jako Robertův vrstevník Jaromír Jágr. Ale to jen svědčí o tom, že nikdo zkrátka není dokonalý a i přes tyto nešvary bude většina hokejového národa na Jaroslava Holíka určitě vzpomínat v dobrém.

Josef Masopust byl v době své hráčské kariéry nejlepším československým a jedním z nejlepších evropských fotbalistů. Byl hlavní oporou reprezentačního mužstva, které se v roce 1962 probojovalo až do finále mistrovství světa, v témže roce získal i Zlatý míč – ocenění pro nejlepšího evropského fotbalistu (což se od té doby z českých hráčů povedlo jen v roce 2003 Pavlovi Nedvědovi). Masopust měl přitom pověst nejenom skvělého hráče, ale také fotbalisty-gentlemana, což několikrát například ocenil i zřejmě nejlepší světový fotbalista všech dob Pelé. Měl jenom smůlu, že v době, kdy on běhal po fotbalových trávnících, mohli fotbalisté v socialistickém Československu odejít hrát do zahraničí až na sklonku kariéry. A také v tom, že tehdejší nejlepší fotbalisté brali jen zlomek toho, kolik dnes dostávají Ronaldo, Neymar, Čech či Rosický…

Pavel Srníček, který svůj nejdůležitější zápas prohrál 2 dny před koncem loňského roku, nebyl hvězdou až tak velkého formátu jako Masopust či Holík. I on však ve fotbale dosáhl hodně – kromě jedné sezóny v Baníku Ostrava a 49 zápasů v reprezentačním dresu odchytal většinu kariéry v zahraničních ligových soutěžích, přičemž největších úspěchů dosáhl v anglickém fotbalovém klubu Newcastle United. U Srníčka je obzvlášť smutné, že odešel v pouhých 47 letech a zemřel na zástavu srdce přesto, že i po skončení hráčské kariéry takřka vzorně dodržoval životosprávu. Svět zkrátka není vždy ke každému spravedlivý…

Na úplný závěr tohoto článku bych chtěl v novém roce 2016 popřát všem českým sportovcům co nejvíce úspěchů, sportovním fanouškům co nejvíce hezkých sportovních zážitků a všem čtenářům pak co nejvíce zdraví, štěstí a osobní spokojenosti.