Každou zemi jsem nejprve uvedl a po té se s ní rozloučil. Laos si to také zaslouží. Toulky Laosem jsem z části popisoval v článku o Mekong river průjezdem na kole, ale severní část jsem opět stopoval a přišlo mi lepší jej rozdělit. Minulý článek už byl sám o sobě dost dlouhý a nechtěl jsem Vás nudit zdlouhavým čtením. Snad i zde si najdete něco zajímavého. Za Jihovýchodní Asií tímto uděláme tečku a přes Čínu se posuneme do post-sovětských republik.
Laos je na poměry v ostatních jihoasijských zemích, které jsem navštívil, méně osídlený. Většina jeho území leží vysoko v horách. Nížiny najdete v blízkosti řeky Mekong podél hranic s Thajskem. Zde je populace vyšší. Dále v horách a údolích se jedná pouze o malé vesničky a městečka. Laos také nemá vlastní přístup k moři. Je to pravděpodobně jeden z důvodů, proč jsou zde vyšší ceny, než je tomu u jeho sousedů. Většinu komodit Laos dováží od svého thajského souseda a hlavně ze sousedící Číny.
Přijíždím do Vientiane a Bedřichovi dlužím omluvu. Zpočátku jsem příliš nevěřil, že mě až sem doveze. Rád bych s ním pokračoval na sever, ale bohužel já na to nemám čas a kolega potřebné proporce. Severní část Laosu, kam mám namířeno na cestě do Číny, je tvořena vysokým pohořím. S horským nebo aspoň plně funkčním kolem bych neváhal. U Bedřicha si nejsem jist, zda by nezačal v půlce cesty trucovat. Snad bysme to oba zvládli. Domů by jsme se dostali, ale tou dobou už by moje sestřička mohla mít vnoučata..
Poslední sbohem
Ve Vientiane jsem měl ještě malý plamínek naděje si Bedřicha nechat a poslat domů poštou. Ten však uhasl při vážení a sdělení poštovného na centrále vientianské pošty. Cena za transport dvakrát převyšovala cenu kupní. U soukromých zásilkových služeb se výdaj ještě násobil. Kolo prodat se stalo nevyhnutelným. Hnědého krasavce, jako je Bedřich, není problém poslat dál. Zájem byl veliký už v hostelu. Nabídky se hrnuly od majitele, personálu, i několika baťůžkářů. Nakonec jsem se rozhodl nechat dvoukolého kolegu v rukou baťůžkářů. Cestovatel z Irska ho hodlá vzít stejnou cestou zpět do Phnom Penh v Kambodži.Tak to vypadá, že jsem odstartoval Bedřichův cyklus mezi těmito dvěma městy. Ačkoli pochybuji, že cestu bez lehčího servisu ještě více jak jednou zvládne.
Vy neznáte mapu, pane
Někdy prosté užití selského rozumu nadělá více škody než užitku. Bloudím z nevelikého Vientiane, směřujíc do Číny se logicky vydávám na sever. Střídavou chůzí a posuny doslovnou hromadnou dopravou se konečně dostávám na okraj města a zvedám palec. Pochyby přicházejí po více jak hodině nepohnutí se z místa. Zastavuje mi spousta přibližovadel, ale všichni se mi snaží vysvětlit, že jsem na špatné straně města. Plynulou laoštinou neoplývám a z řeči rukou a nohou vše pochopím až téměř za tmy. Zní to zvláštně, ale směřujete-li z Vientiane na sever, musíte se vydat na jih města, jedete-li na jih, musíte se vydat na sever. Stejně tak Severní autobusové nádraží, které jsem nucen vyhledat se nachází na jihu města. Ano, věřte nebo ne, ve Vientiane jsou dvě meziměstská autobusová nádraží, Severní a Jižní. Severní se nachází na jihu a Jižní na severu. Chápu, že jsou pojmenovány podle směru, kterým autobusy směřují, ale užití jiných názvů, jako například slavných laoských soudruhů, by bylo mnohem méně matoucí.
Cesta z města
Nabrané zpoždění dotahuji noční směnou v autobuse. Přes noc se dostávám do 450km vzdáleného Luang Prabang. Posun po horských komunikacích Laosu je jakousi rozcvičkou před cestami po Střední Asii. Sever Laosu je hornatý a cesty nekvalitní. Projíždíte vršky a údolí místy po asfaltové, místy po hliněné a vodou rozryté silnici. Autobus uráží tuto vzdálenost za 12 hodin. Po ránu nevyspalý vyskakuji z hopsavého autobusu a procházím si pěkné turistické město. Myslím si, že pomaleji už se posouvat nemohu, to ale netuším, že se má přiostřovat.
Na procházce
Jako nováček v laoském provozu se několikrát za den ujišťuji, zda jsem na správné cestě. Měl bych být na hlavním tahu z Laosu do Číny, ale většinu cesty si připadám, že mě domorodci vezou k sobě do dvora. Asfaltu na silnici je pomálu, chvíli se brodíte v písku, po té následuje hliněná pasáž a celý cyklus zakončuje pár kamenů v cestě. Toto se opakuje v rozmezí desítek metrů. Popojíždíte vesměs na korbách traktůrků a kdysi-náklaďáků převážejcích ovoce a zeleninu. Jede se velice pomalu a krátce, většinou jen z jedné osady do druhé. Celý den se tak pěkně protáhne. Stylové povozy vám však udrží adrenalin a cesta opravdu baví. Meziměsto traktůrky nejezdí a svézt se jen pár metrů do dvora nemá smysl. Nezbývá než si domorodé vesničky projít po svých. Je tu nádherná horská krajina lemovaná skromnými příbytky domorodých obyvatel, kteří vás s úsměvem zdraví a vítají. Příjemné rozloučení s tropickou částí výpravy.
Hlemýždím tempem
Šlapu pár kilometrů a doháním dva thajské kamiony řešící problém prázdné nádrže. Chlapcům nedošlo, že s kamionem se tady v horách nevyplácí jezdit nadoraz. Laoské a kambodžské benzínky na vesnici nejsou zdaleka plně automatizované pumpy. Většinou se jedná o stánky se smíšeným zbožím prodávající stočený benzín ve starých skleněných lahvích od Coca Coly. V lepším případě s malou stolní nádržkou a ruční pumpou. Velice praktické k rychlému naplnění nádržky fichtlu nebo traktůrku. Naplnit mnohasetlitrovou nádrž kamionu a ještě k tomu naftou je nemyslitelné. Jsem asi 85 km od pohraničního Udumxai a thajci směřují stejným směrem. Nabídnutou místenku neodmítám a čekám až vyřeší palivový problém. Je pozdní odpoledne, chlapi s naftou přiváží i sváču a jak se po thajsku sluší, je mi nabídnutý kus žvance. Říkám si, takový kousek do města, to vydržím a dám si pořádnou teplou večeři. Pozvání stydlivě odmítám. Lámanou angličtinou jsem upozorněn, že cesta bude delší než obvykle. Kamiony jsou plně naložené betonovými sloupy a cesta je nekvalitní. Přeci nepojedeme celý den, pomyslím si. Zapomínám, že jsem v Laosu. Těchto 85 km zdoláváme za neuvěřitelných devět hodin! Já vyhladovělý a vyskákaný z kamených úseků lituji, že jsem ve Vientiane prodal kolo.
Před oponou
Procházím Udumxai, poslední městečko před hranicí s Čínou. Žije zde určité procento číňanů a tak názvy obchodů už jsou dvojjazyčné. Jak v laoštině, tak v čínštině. Ani jednomu nerozumím. Na hranice z Udumxai už to sviští. Čínští soudruzi darovali těm laoským novou silnici až k jejich branám. Samozřejmě, že čínská vláda by velkoryse nerozdávala, aniž by z toho měla budoucí užitek. Silnice zrychlí a zpříjemní cestu proudícím kamionům naloženým čínskými produkty. Právě na importu z Číny je Laos, stejně jako většina světa, závislý. Procházím laoské hranice bez problémů a k mému údivu, bez úplatku. Se mnou stojí ještě několik lidí ve frontě a prvnímu bylo řečeno kolik si celník účtuje. Lidé předemnou všimné dávají automaticky, já ale ani laosky ani čínsky nerozumím a netuším kolik bych měl platit. Když přicházím na řadu, tak se celník ani nenamáhá mě požádat a štempl razí zdarma. Jeho smůla, tentokrát jsem byl připravený a v ruce žmoulal dolar. Nejdříve bych se s ním ale chtěl chvíli hádat a smlouvat. Zjistil jsem, že to začíná být má oblíbená disciplína pro zpestření dne. Tento razič byl ale suchar. Jeho počínáním mi trochu snížil sebevědomí. Uznávám, že nejsem za štramáka, ale že mě bude brát jen jako procházejícího vandráka jsem nečekal. No nic, schovávám dolar, zvedám své zaprášené žebradlo a táhnu k čínské kontrole o kilometr dál.
Hodina pravdy
V Číně si potrpí na velké stavby. Také rádi ukáží svou sílu a udělají dobrý dojem hned v prvních okamžicích. Oproti laoským chatrčím je budova čínské hranice velkou stavbou a vy pocítíte, že máte co dočinění se silnou, soběstačnou a bohatou zemí. Budova je s ohledem na průjezdní kapacitu až zbytečná, ale tady jde hlavně o ten dojem. Chatrče v Laosu a Kambodži si aspoň na nic nehrají. Vcházím do velké budovy plné moderních zabezpečovacích systémů a scanerů, na které jsem si na jihu odvykl. V budově je k mému neudivení prázdno. Můžu si v klidu přejít až k přepážce hraniční kontroly. Bohužel prázdný sál také naznačuje, že se celnící nudí a budou řešit každou drobnost. Můj Cestovní pas si projel několika novozélandskými kanály při jednom delíriu na deštivém západním pobřeží. Ačkoli je stále čitelný, vypadá jak poslintané dětské omalovánky. V Číně naneštěstí řeší dost přísně, koho pustí dovnitř a ven. Na udivující pohledy celníků už jsem si zvykl, tento pán ale nevypadá na týpka, co spolkne historku o zmoknutí v novozélandských horách. Hned zpočátku se mu pas nelíbí a můj zaprášený kukuč ve slaměném klobouku mu na rozhodnosti nepřidá. Radí se se šéfem, ten s jeho šéfem a ten šéf s kompjůterem. Studený pot mi ztéká po zádech při zoufalém prokazování totožnosti dalšími doklady. Kromě pasu jsou ale ostatní dokumenty bezcené. Několikrát jsem dotázán na pravost dokumentu. Mám pocit, že si pánové vizáž českého pasu gůglí a porovnávají s mým. Minuty se vlečou načež náčelník povídá, že se budou muset odebrat do zákulisí projet dokument počítačem. Přes hodinu mě hledají v databázi teroristů a nežádoucích osob. Já už si zoufale střádám plán, jak se z Laosu dostat domů obklikou. Jediná možnost je přes Barmu. Po zemi oficiálně nemožné, to nemožné za vás však vyřeší pár dolarů. Kromě nadávek směřující na mojí osobu se mi honí hlavou ještě spousta dalších věcí, to už ale náčelník vchází do dveří a s úsměvem mi sděluje “Vítejte v Číně!”
Víza
Vízum obdržíte na hraničních přechodech za 30 USD plus úplatek razízkáři. Lze také pořídit v předstihu přes agenturu například v Phnom Penh či Bangkoku. Sám razítkář se divil, jak to, že jsem koupil vízum za 28 USD, když oni oficiálně vydávají za 30 USD. Trochu zvláštní, ale za pár týdnů v Kamhodži mě to nepřekvapuje.
Měna
Platí se Laoským Kopi přičemž na dolary místní také dobře slyší. Za 1 USD dostanete kolem 8000 Kopi.
Domluva
Laoština a thajština jsou si velmi podobné a oba národy se navzájem domluví. V hlavním městě a větších městech se dá domluvit angličtinou, u starší populace výjímečně francouzsštinou. Na venkově rukama a nohama. Celkově byla domluva v Laosu horší než v Kambodži, Laoský lid mi přišel více hrdý než národy předešlé. Vždy se vyplatilo aspoň úvodní pozdrav uvézt v lokálním jazyce.
Ubytování
Ceny ubytování jsou srovnatelné s cenami v Kambodži, cca 5 USD a více. Vždy se vyplatí smlouvat.
Jídlo a pití
Jídlo v Lasu je dražší než v okolních státech a není tak pestré. Laoský a thajský národ k sobě mají blízko a dost často narazíte na thajskou kuchyni. Jestli jste se v Thajsku najedli za něco málo přes dolar, tady počítejte za stejné jídlo kolem 3 dolarů. Balená voda 1,5 L 4000 kopi. Pivo je levné, cca dolar za pintu.
