Pamir Highway, Tajikistan

Mezinárodní silnice číslo M47 neboli Pamir Higway byla vybudována ve 30tých letech sovětskou armádou pro zrychlení zásobování v oblasti a získání větší kontroly na pomezí sovětských hranic s Afghanistanem.

Cesta leží na jedné z tras Hedvábné stezky a velká její část vede ve více jak 4000 metrech nad mořem. Na jejím počátku se všichni schodují, je jím město Osh na jihu Kyrgyzstánu. S koncem  to není úplně jisté. Některé zdroje konec uvádějí v hlavním městě Tajikistanu, Dushanbe, jiné v Uzbeckém Termiz a nejdelší varianta končí až v Afghánském Mazari Sharif. V turistických průvodcích a kuloárech se termínem Pamir Highway zpravidla uvádí cesta z Osh do Dushanbe. Název Pamir je převzatý od jména tajikistánské vysokohorské oblasti Pamir, ve které se většina cesty nachází. Zdolat Pamir Highway je snem mnoha cestovatelů, zejména stopařů a cyklistů.

Papírování 

Pro splňení snu je prvním krokem přicestování na jeden z jejich konců. Po papírové stránce je třeba kyrgyzské vízum, tajijské vízum a speciální povolení pro vstup do oblasti Pamir zvané GBAO permit. Tajijská ambasáda v kyrgyzském Bishkeku vám povolení do oblasti vydá zdarma při uvedení plánované návštěvy Pamirska v žádosti o vízum. Jedná se o razítko v Cestovním pasu. Vízum zde stojí USD 65 a je zhotoveno na počkání. Podobné zkušenosti měli i ostatní cestovatelé žádající v Uzbekistanu. Žádáte-li již doma, v Evropě, nebo o permit samostatně až na místě, pravděpodobně budete muset  připlatit. Jedná se však pouze o částku v jednotkách dolarů.

Na kole rájem

Pamirská oblast je nádherná horská krajina. Krása místních hor se přirovnává ke scenériím tibetské a nepálské Střechy světa. Krajinou jako jeden z prvních projížděl Marco Polo. Běhěm cesty zdoláváte několik průsmyků ve výšce až 4655m.n.m, projížíte kolem vysokohorských jezer a může se stát, že se budete pár dní brodit sněhem. Ideální výprava do Pamirska se uvádí v období léta, v červenci a srpnu. V těchto měsících je na hřebenech nejlepší počasí a cestu je možné absolvovat bez šlapaní ve sněhu a ledu. Ovšem v této nadmořské výšce vás může počasí překvapit po celý rok. Jeden z nejkrásnějších úseků kopíruje koryto řeky Panji, tvořící hranici Tajikistanu a Afghanistanu. Kvalita komunikace je díky přírodním vlivům, špatné dostupnosti a  nadmořské výšce velice špatná. Okolí silnice bylo v době války s Afghánistanem na několika místech zaminováno. Minová pole jsou již odklizena, zbylo jich pouze pár a ta jsou velice dobře značena. Hliněné a kamené pasáže dost možná převládají nad nekvalitním asfaltem. Sem tam potkáte stavební práce a snahu o opravu. Ve zdejších podmínkách je to však nerovný boj. Možná i díky tomu je její zdolání takovým dobrodružstvím.

Dvakrát měř

Před vydáním se na Pamirské dobrodružství doporučuji zvážit svůj zdravotní stav a aktuální kondici.   Cestu absolvují ročně desítky lidí, s trochou vůle jej zvládne každý. Někomu zabere dva týdny, někomu pět. Záleží jen na vás. Ve vyšší nadmořské výšce pracuje naše tělo trochu jinak. Rychleji se zadýcháme a unavíme.  Každý z nás je jinak citlivý na změnu tlaku. Běžné jsou bolesti hlavy, u někdo může přijít zvracení nebo krvácení z nosu. Mám-li s vysokohorskými výstupy špatné zkušenosti, cestu ještě dvakrát promyslím. Oblast je velice řídce osídlená a pomoc leckdy nemusí projíždět kolem celé dny. Není radno podcenit výbavu. Je třeba se připravit na jakékoli počasí. Jedu-li na kole, mít dostatek náhradních dílů a nezapomenout nakoupit zásoby na několik dní. Nejsem ideálním případem, ze kterého byste si mohli brát příklad. Já jedu domů. S výbavou kterou jsem po cestě posbíral, dostal nebo si mohl dovolit. V počátcích jsem měl v plánu pronásledovat jaro a léto až domů. Vaše cesta, je-li tak dlouhá jako ta moje, se vyvyjí. Oblast Pamiru se mi připletla do cesty a taková výzva se neodmítá. Povedlo se mi výjezd oddálit až na přelom dubna a května, to je stále období mimo sezónu. Přiznávám, že vydat se do hor sám, bez stanu a s letním spacákem bylo nezodpovědné. Trochu jsem počítal s pohostiností lidí Pamiru a pomoci v nouzi. Té se mi také dostalo a já bych to samé udělal znovu.

Země nikoho

Nezáleží na směru, který ke zdolání Pamir Highway zvolíte. Ať už vyjedete z výchdního Osh, nebo západního Dushanbe. V obou směrech vás čeká několikadenní výstup do nadmořské výšky Pamirských hor a na konci odměna ve formě dlouhého sjezdu zpět do nížiny jednoho z měst. Já směřuji po směru časové osy z východu na západ. Začal jsem na Novém Zélandu vzdáleném dvanáct hodin od domova a hodiny postupně ukrajuji. Vyjíždím z města Osh, které se nachází stále v Kyrgyzstánu. Silnice mezi Osh a vesnicí Sari Tash je ještě relativně vytížená. Sari Tash je jakousi křižovatkou pro zásobování směřující z Číny na sever do Bishkeku, a na jiho-západ do Dushanbe. Ještě jedna cesta ze Sari Tash směřuje. Přímou čarou na jih do horského průsmyku Kizil Art vede Pamir Highway. Od této vesnice se ocitnete na cestě sami. Projíždějící auta za celý den se dají počítat na prstech jedné ruky. V extrémních podmínkách nemají nové kamiony šanci. Horské průsmyky projíždějí odvážní řidiči starých ruských Zilů z osmdesátých let a sem tam malé taxi-džípy převážející lidi.

Čučut gavarim

Oficiálním jazykem Tajikistánu je perština, neboli farsí, psaná azbukou. Tajijci se v okolí domluví s farsí mluvícími afghánci a íránci. Od kyrgyzských hranic zhruba po město Murghab se nachází mnoho kyrgyzů a lidé mezi sebou mluví kyrgyzštinou. Odtud na západ ke Khorong a okolí Panji lidé mluví pamirskými jazyky. Jedná se o staré vývhodoíránské jazyky, které používají i v okolních státech jako Pakistan a Afghanistan. Ve zbytku Tajikistanu se užívá farsí. Po celém Tajikistánu se domluvíte velice dobře rusky. Tajijci stále sledují ruskou televizi, kupují rusky dabovaná černá DVD a poslouchají rádio v ruštině. S televizí mi připadalo divné, proč moje hostitelská rodina sleduje ruské zprávy i počasí. Proč by mě mělo zajímat, jaké počasí bude zítra v Moskvě nebo Novosibirsku? Stejně tak mě nezajímá, co má za lubem agent  Putin. Vše mi bylo vysvětleno pouhým přepnutím na televizi tajijskou, kde po celý den pouze zpívají a modlí se.

Bílé překvapení 

Necelé dva týdny zpět jsem Sari Tash projížděl na cestě z Číny. Vše vypadalo na blížící se jaro. Sedám na kolo v Osh a vydávám se z nížiny města k průsmyku před vesnicí Sari Tash. Ačkoli vše vypadalo na jaro, při stoupání na konci dne začíná vydatně sněžit. Stále se nacházím na frekventované části komunikace a tak není problém v nouzi zastavit kamión. Večer mě vysazuje na křižovatce. Ve Sari Tash přespávám v homestay a druhý den ráno valím oči při pohledu na 30cm sněhovou nadílku. Vesnice leží pod vrcholy Pamiru a již tady je spousta sněhu. Ani nechci pomyslet, jak to vypadá nahoře. Kyrgyzské hranice se nachází těsně pod vrcholem asi 40 km od vesnice v mírném stoupání. Odtud  vyjíždíte prudkým stoupáním až do průsmyku Kizil Art ve výšce 4286m.n.m. Po zdolání se na druhé straně objeví hranice Tajikistanu. Mezi hranicemi vás čeká kolem 30 km velice náročného úseku do hor. S hranicemi je to stejné jako mezi Čínou a Kyrgyzstanem. Je otevřeno několik hodin přes všední dny a o víkendu a svátcích zakryto. Až na kyrgyzské hranice povětšinou lze šlapat. Závějí sněhu přibývá, ale cesta stále drží jakousi vyjetou trajektorii. Po ránu mě předjel vojenský džíp jedoucí na kyrgyzské hranice a nechal za sebou ve sněhu stopu. V tu dobu jsem ještě netušil, že to bylo jediné pohybující se auto, které v následujících třech dnech potkám.

Sněhové příbytky

Přijíždím k hranicím střeženým kyrgyzskými vojáky. Lehce unaven, stále všas s dostatkem sil vydat se do průsmyku. Slunce svítí a nemrzne. Všude kolem je sníh, ale jasná obloha a nádherný výhled mi  dodává dostatek optimismu. Dostávám exit razítko se kterým jsem měl v Číně spoustu problémů a mohu vyrazit na výstup. Vojáci se mě ještě před výjezdem vyptávají, zda mám dostatek oblečení a zásob na cestu a upozorňují, že cesta v průsmyku je uzavřená. Uvízlo zde několik kamionů již před dvěma dny. Přes průsmyk lze přejít pouze pěšky. Jsem upozorněn, že na zdolání průsmyku budu nejspíš sám. Ještě několik dní zde auto neprojede. Vzpomněl jsem si na můj poslední hovor s rodinou před vydáním se do hor. Na otázku kde hodlám spát, když nemám ani stan. Cestuji pouze s celtou. Zažertovali jsme, že si v nouzi postavím iglů. Všichni jsme se zasmáli, ale já tušil, že takový moment může přijít.

Nová zátěž

Z hranic ještě kolem pěti kilomentrů lze vyjíždět na kole. Po té je cesta prudší a ledu a sněhu přibývá.  Nejdříve projíždíte přes kaluže a bláto, postupně přibývá sněhu. Úměrně s nabývající nadmořskou výškou a odpoledních hodin ubývá stupňů na celsiově stupnici. Kolo je obaleno blátem, vodou a sněhem. Stupnice se dostává pod nulu a směs bláta, vody a sněhu začne na kole přimrzat. Hmotnost kola se rapidně zvyšuje. Zamrzají vám přehazovačky a brzdy touto směsí obalené. Nejen kvůli ledu  a sněhu na cestě nelze pokračovat. Na pneumatikách směs namrzá také a kola už se ani netočí. Musíte každou chvíli nalepenou směs seškrabávat, až zjistíte, že se rychleji posunujete, když kolo tlačíte jako saně, nebo i s výbavou nesete. Na cestu jsem byl snad kromě spací výbavy a teplejší bundy připraven. Minimálně co se zmapování trasy týče. Věděl jsem, že v dojezdové vzdálenosti se vždy nachází alespoň jeden dům nebo osada. Na přelomu dubna a května jsou v horách takové podmínky, že pokud neoplýváte expediční drahou výbavou, spát venku je naprosto vyloučené. Z bezpečnostních důvodů bych mimo sezónu takovou výbavu doporučil. Nikdy nevíte, jaké podmínky si pro vás na den výstupu hory připraví.

Přítel AK40

Zhruba jsem spočítal, že bych se měl dostat až k hranicím Tajikistanu, možná dále. Zde není žádná ubytovna ani horská chata, pouze vojenská základna, ale vojáci jsou také lidé a zmrznout vás nenechají. Vždy ve střehu, držící kalašnikov, zprvu budí obrovský respekt.  Při posunu blíže mají radost z každé prohozené věty a chovají se velice přátelsky. Ačkoli jsem dopoledne měl na počasí štěstí, odpoledne si pro mě hory připravily ráznou změnu. Tlačit kolo do kopce plného ledu a sněhu s dalšími patnácti až dvaceti kily výbavy je namáhající. Ve vysoké nadmořské výšce se rychleji zadýcháte a unavíte. Teplota dávno spadla pod nulu do mínusových hodnot a přichází sněhová vánice. Už chvíli se rozhoduji jak se vším naložím. Hranice jsou stále možná patnáct kilometrů vzdálené. Vše musím táhnout v hlubokém sněhu a mám časté přestávky. Posun je velice pomalý. Nejsem si jistý, zda bych vůbec do setmění k hranicím dorazil. Po té se bude cesta hledat těžko. Vím, že asi čtyři kilometry pod průsmykem se nachází jeden dům. Tam bych mohl poprosit o teplý přístřešek. Stále však netuším, jak daleko od něj jsem. Začínám vážně přemýšlet o nalezení malé jeskyně, nebo hrabání díry ve sněhu a stavbě rodinou doporučené iglů. Přemýšlím a pomalu pokračuji do vrchu. Najednou, jako by z nebe spadl, ve vánicí spatřím obrys postavy přibližující se ke mě dolů z kopce. Je to horský pastevec žijící zde ve zmíněném domě pod průsmykem. Jeho dům je vzdálaný asi tři kilometry do kopce. Jde nahnat své stádo jaků z pastvy pod kopcem. Nabízí mi nocleh a teplý čaj, který v daný okamžik vítám s obrovským oddechnutím.

Domečky

První část Pamir Highway vede z kyrgyzského Osh do malého horského městečka Murghab na jiho-východě Pamirské oblasti Tajikistánu. Od vesnice Sari Tash do Murhab je oblast nejméně osídlená. Mezi nimi se nachází pouze jedna větší osada, kde lze doplnit zásoby a přespat v homestay. Po zbytek cesty musíte spoléhat na pověstnou pamirskou pohostinost. Přesněji, po cestě ze Sari Tash do Murghab narazíte na dům pastevce jaků pod Kizil Art, po zdolání průsmyku osada Kara-Kul, kde lze doplnit zásoby, odtud za dalších 40km před průsmykem Aqbaytalje dům a za průsmykem další, kde lze teoreticky přespat. Po té už pouze město Murghab. Tato část je nejnáročnější a je nutno s sebou vézt zásoby na několik dní. Z Murghab dále směrem k Dushanbe již lze doplnit zásoby každý den.

V čochu, v teple

Pamirští lidé jsou velice pohostiní. Turistů tímto krajem neprojíždí mnoho. Většinou se jedná o cyklisty na cestě z Evropy do Austrálie nebo zpět. Místní jsou zvídaví a rádi si vyslechnou vaše příběhy. Tím spíše, když vaše jazyková bariéra není tak vysoká. Při nabídce noclehu na samotě v horách se sluší zeptat kolik byste měli přispět na jídlo, které vám poskytli. Lidé jsou většinou silně nábožensky založení a jakožto správní muslimové vás chtějí pohostit. Na těchto samotách je ale normální nějaké peníze nechat. Je to téměř jediný zdroj přímu, jaký můžou dostat. Když budete chvíli naléhat, tak z hostitele vypadne, že ostatní turisté, které hostil většinou nechají tolik a tolik. Částka se pohybuje mezi 5-10 USD za nocleh, večeři a snídani. Samozřejmě můžete nechat více, pokud vám to rozpočet dovolí. Leckdy vám sdělí abyste zaplatili, kolik si můžete dovolit. Já se musím držet rozpočtu kolem 10USD. Zde peníze téměř nikde jinde utratit nemůžete. Jídlo na cestu obstaráte na stejném místě, takže jim svůj rozpočet můžete  nechat celý. V oficiální homestay v malých osadách svou cenu mají. Nikdy se mi nestalo, že by mi byla sdělena aniž bych se zeptal. Mám takový pocit, že by si místní o peníze sami neřekli, ačkoli je potřebují. Ve městech jako je Murghab či Khorong už jsou klasické hostely a guest-housy s normálním systémem placení a smlouvání.

Drsná povolání

U pastevce dostávám teplý čaj a povečeřím spolu s jeho ženou, dvěma dětmi a partou kamioňáků. Čekají zde na zprůjezdnění cesty v průsmyku. Být řidičem nákladního vozu v Pamirských horách je náročné povolání. Pánové jsou již dva měsíce z domova na cestě. Vyjeli z Murghab do Osh pro zásoby a nyní se vrací zpět. Cesta byla dlouhou dobu neprůjezdná. Murghab a oblast od něj na sever většinou zásobují z kyrgyzského Osh. Tento systém nechápu, vzdálenost je sice menší než z Khorong, ale průjezdnost mi severně od Murghab přišla mnohem náročnější. Asi záleží na ročním období. Ve zdejších podmínkách se mnohdy stane, že si do Murghab objednají zboží, ale kvůli spoustě sněhu musí náklad stát. Ve chvíli, kdy náklad dorazí na místo jsou netrvanlivé potraviny zkažené.

Na saních

Ráno vstávám a vyrážím na druhou etapu výstupu Kizil Art. Přes noc opět přibylo sněhu aby se mi dobře šlapalo. Už se moc těším. Kopec zdolávám více jak půl dne. Nejprve táhnu bicykl a bagáž do kopce a po té to samé z kopce. Bláhově jsem si myslel, že dolů již budu schopen sednout na kolo a sjet k hranicím. Stejně jak do kopce, tak i z kopce musím přelézat sněhové jazyky. Na pár místech vypadá cesta sjízdněji, ale když na kolo sednu tak po deseti metrech opět ležím. Pod vrstvou sněhu je led. Je jedno jestli brzdíte, zatáčíte, nebo jedete po zpátku. Kolo pořád jede rovně dolů. Omlácený tento styl zavrhuji a raději pokorně táhnu. Konečně se dostávám k hranicím. Vojáci na mě chvíli koukají jako na zjevení, následně se oklepou a zeptají jestli mám permit do Pamirska. Všechny papíry mám v pořádku a tak se konečně ocitám v Tajikistanu.

Až na krev

Na tajikistánské straně sněhové nadílky sympaticky ubylo. Sjíždím o kousek níže a sníh mizí úplně. Cesta se kromě klasického štěrku, děr a kamenů může pochlubit melíry asfaltu. O další kus níže již je asfalt kvalitnější. Chvíli si mohu odpočinout nenáročnou jízdou. Až k jezeru Kara-Kul a přilehlé stejnojmené osady je cesta z více jak 50ti procent asfaltová. To je na zdejší velehory solidní průměr. Sníh už sice na silnici nepotkáte, ale obrovská zima a silný vítr skvělou podívanou v odpoledních hodinách začnou kazit. Už od prvního dne brození ve sněhu jsem cítil bolesti v krku, další den se přidala horečka. Jízdu si neužívám, jak by se slušelo. K tomu vše provází ostrá bolest hlavy, která nevím jestli je zapříčiněna nadmořskou výškou nebo nemocí. Tento den si opravdu sahám až na dno. S velkými obtížemi došlapu až do Kara-kul. Nacházím zmíněný homestay a nechávám se dopovat pamirským čajem. Druhý den jsem sotva schopný zvednout se z postele. Výjezd odkládám až na den další, kdy už se cítím trochu lépe. Vyrážím k Murghab. Po cestě musím přejet ještě jeden průsmyk,Aqbaytal, ve výšce 4655m.n.m. Je sice výše než Kizil Art, ale pravděpodobně díky poloze není v čas přejezdu tolik pokrytý sněhem. Již jsem ve vysoké nadmořské výšce a výstup není ani tolik strmý a dlouhý. Sjíždím dolů z kopce a potkávám partu kamioňáků, které jsem potkal v Kizil Art. Jeden z nich mě zve domů na večeři a na čaj. Do Murghab to je ještě několik kilometrů pěkného sjezdu, ale trocha domácího jídla zní opravdu lákavě. Kolo vážeme k nákladu na korbě a jedeme do Murghab.

Moderní generace

Murghab je malé ospalé městečko, kde toho moc nenajdete. Několik domů, vojenská základna a bazar s drahými potravinami kvůli složitému dovozu. Od bazaru také vyjíždějí taxi-džípy do Khorong a Osh. Město leží stále ve vysoké nadnořské výšce a je zde velice chladno. Po té, co jsem v Bishkeku nedostal iránské ani uzbecké vízum se musím posunout do Dushanbe rychleji, abych stačil vše vyřídit před expirací víza tajijského. Naplánoval jsem šlapat až do Khorong a po té se posunout do Dushanbe jedním z džípů. Z důvodu nemoci volím přeskočení prostřední části trasy. Khorong již leží mnohem níže a budu moci jet  jarním až letním počasím. Nakonec jsem moc rád, že mi vše vyšlo takto, protože cestu z Khorong podél řeky Panji považuji za nejkrásnější část úseku, který jsem projel ať už na kole, nebo v taxíku. V Murghab smlouvám o dobrou cenu taxíku a po té čekám na naplnění vozu. Potkávám zde také po dlouhé době první turisty. Dva páry, ruský a francouzský, vozící se společně džípy. Dlouho jsem se u nich nezdržel. První věc, která z ruské slečny vypadla bylo, že se nutně potřebují připojit k internetu. V horském městečku, kde elektrický proud běží jednou za dva dny, lidě chodí s vědrem pro vodu a nemají ani koupelnu mi to přišlo minimálně sobecké. Trochu jsem si ublinknul a zase se rozloučil.

Šamani

První den jsem neměl štěstí, auto se nenaplnilo. Musel jsem zkusit štěstí opět druhý den ráno. Mám pořád horečky a není mi dobře. To vidí i ostatní pasažéři. Naštěstí jsem zvolil správný vůz. Je plný doktorů a domácích léčitelů. Včetně řidiče. Všichni se mi snaží pomoci a všichni užívají stejnou medicínu. Prodává se po půllitrech v sámoškách po cestě. Někdy i na místě rozlévaná. A není na předpis. Během šestihodinové cesty je těchto lékáren dostatek a bacil mě pomalu opouští. Léčí se v sámoškách, autě, a jedna butilka se podává i k obědu. Během oběda se trochu nevěřícně podívám na řidiče. Má asi také chřipku, protože je před ním sklenice s medicínou. Ostatní mi s vážným pohledem sdělují, že řidič pije jen lichá kola. Pan šofér pouze smutně pokývne a polkne dva decilitry léku. Na nemoc na chvíli zapomenu, po obědě se přesunu do auta a když se v cílové destinaci vzbouzím, mohu bolesti hlavy připisovat již třem faktorům. Nadmořské výšce, nemoci a kocovině.

Host do domu

Medicína nejspíš zabrala, druhý den se cítím opravdu lépe. Khorong je hlavním městem Pamirské oblasti. Městečko se mi opravdu líbilo. Je hezky upravené, čisté a v tomto období jara krásně rozkvetlé a zelené. Ze celou cestu po Pamir highway jsem v turistickém ubytování přespal pouze třikrát. Většinou mě lidé nadšeně pozvali do jejich příbytku na čaj jídlo a nechali přespat. Stejně tak v Khorong. Hledám ubytování a prvního člověka na ulici se zeptám, kde se doporučené ubytování z průvodce nachází. Starý muž mi odpovídá, nač bych utrácel peníze za ubytování, když on má doma místa dost. Zve mě k sobě do horské chaty na vrchu kopce s úžasným výhledem na město a řeku Panji. Připraví večeři a lahodný čaj a druhý den ráno vyprovodí na konec města. Takto to chodí na pamirsku normálně. Zdejší lidé jsou prostě fantastičtí.

Pozitiva

Scénérie obklopující řeku Panji a řeka samotná je úchvatná podívaná. Začíná mi být lépe a vše předemnou vypadá stejně tak pozitivně. Kolem vás je jaro, rozkvetlé stromy a pestře zelené louky. Už od města Jelandy asi v polovině cesty z Murghab cesta pozvolna klesá. Radostně hledím do mapy, protože vím, že mě čeká více jak pět dní nádherného sjezdu podél řeky. Řeka Panji tvoří hranici Tajikistánu a Afghánistánu. Na druhé straně můžete spatřit malé afghánské vesničky obkopené obrovitými horami. Od Khorong se již nacházíte pod 2500m.n.m. A stále klesáte. Je zde teplo a lze kempovat. Když vám k tomu místní dají příležitost a nepouzvou vás domů.

Na kus kecu

Sjíždět cestou dolů, ačkoli cesta není kvalitní je opravdu potěšením. Míjíte pamirské rolníky a rodiny pracujících na polích, kteří vás neustále zvou na čaj a svačinu. Kdybyste akceptovali každé toto pozvání, tak dost možná neujedete ani 10km za den. A to jedete z kopce. Mít více času, byl bych schopný dolů sjíždět týdny. Poslouchat příběhy rolníků, lámané anglické pokusy jejich dětí a popíjet skvělý čaj. Z poloviny jsem akceptoval pozvánky k noclehu a zpoloviny jsem kempoval v přírodě. Mnozí mi vyprávěli o časech prožitých v naší vlasti v rámci povinné vojenské služby. Nejen na pamirsku sloužili v době Sovětského svazu v Československu, stejně vzpomínali i v Kyrgyzstanu a Uzbekistanu.

Prvním v řadě

Letošní rok jsem byl pravděpodobně prvním cyklistou, který sjížděl Pamir Highway až téměř 50km od městečka Darwaz. Jestli krajem neprojížděl někdo, kdo vyspával pouze ve vlastním stanu, jedl vlastní zásoby a vyhýbal se kontaktu s domorodci. Do té doby mi totiž lidé tvrdili, že jsem letos první, koho hostí. Město leží na křižovatce, kde  M41 neboli Pamirský trakt, jak mu říkají rusky, pokračuje přímo do Dushanbe a cesta podél řeky Panji pokračuje na jih k městu Kolab. Zde jsem potkal proti mě jedoucí partu třech švýcarů a hned deset minut po nich dva nizozemce. Ti otevírali sezónu v opačném směru. Také mi sdělili, že budu muset využít cestu podél řeky a ne přímo do Dushanbe. Cesta mezi Darwaz a Dushanbe je každoročně kvůli sněhu v průsmyku uzavřena až do konce května. Pro mě to byla dobrá zpráva. Cestu kolem řeky jsem si užíval a stejně jsem uvažoval, že tudy budu pokračovat. Místo do Dushanbe dojedu do Kolab a odtud sednu na vlak a rychle se posunu do Dushanbe pro víza, protože čas už opravdu tlačí.

Zpět v civilizaci

Radostně sjíždím ještě další tři dny až do místa, kde se silnice od řeky odpojuje a míří do Kolab. Nacházím po cestě guest-house, zasedám k večeři a pomalu se loučím s Pamirskou oblastí. Sedím u večeře a povídám s partou ruských motorkářů, kteří se druhý den chystají vyjet směr Osh. Již je kolem půlnoci a v restauraci staví jeden ze sdílených taxi-džípů na večeři. Pasažéři i s řidičem zasedají ke stolu, objednají večeři a s řidičem se dávám do řeči. Je zhruba v mých letech a velice ho zajímá moje cesta. Vyprávím o výletu a kam směřuji dále, také že druhý den jedu do města na vlak a do Dushanbe. Nabízí mi místo v taxíku zdarma. Lidé už se na auto složili a nikomu má přítomnost nevadí. Naopak, zvou mě také. Velice milé, ruším nocleh v guest-housu, vážeme kolo na střechu a brzy ráno přijíždíme do Dushanbe, kde trávím celý týden ve společnosti mého tajijského bratra, taxikáře Dalera, a jeho rodiny.