Kyrgyzstan

Kyrgyzstan je jedna ze středoasijských republik, která se na mapě objevila po rozpadu Sovětského svazu. Měsíce zpět bych stejně jako mnozí z vás  na mapě hledal, kde že se nachází. Dnes už vím, že sousedí s Čínou, Kazachstanem, Tajikistanem a Uzbekistanem. Kromě Kazachstanu a již projeté Číny se ke jmenovaným zemím ještě dostaneme.

Hlavním městem Kyrgyzské republiky je Bishkek, který se nachází v severní nížinné oblasti v blízkosti kazachské metropole Almaty a jezera Issykol. Hlavně velké slané jezero vám může pomoci při hledání malého státu na mapě. Kromě zmíněné nížiny na severu země leží většina území v horách a populace  s dominantní etnikou Kyrgyzů je horským národem. Většinoví Kyrgyz se o stát v posledních dvou letech míru dělí s menšinou Uzbeků sídlících na jihu v okolí města Osh a v Bishkeku s Rusy. Celková populace čítá přes 5 milionů obyvatel ze kterých dva žijí v hlavním městě a mnoho mladých lidí utíká za prací do Moskvy. Vízum do Kyrgzystánu můžete získat na ketrékoli kyrgyzské ambasádě po světě, čekací doba v Urumqi, Čína byla pět pracovních dní a cena USD 60. Problém se středoasijskými vízy je hlavně s nutností udat fixní datum vstupu a výstupu ze země. Je třeba mít vše naplánováno dopředu a víza na sebe navazující. Kyrgyzané jsou muslimové, stejně jako ostatní středoasijské národy kolem. Početná skupina rusů v okolí Bishkeku jsou zpravidla pravoslavní nebo bez vyznání. Muslimové v postsovětských republikách jsou umírněnější. Že tomu tak je můžete zpozorovat například na spotřebě vodky v oblasti.

Jsi ČECH, tak si toho važ

Oficiálním jazykem je kyrgyzština využívající psanou azbuku. Jazyk patří mezi turkickou rodinu jayzků stejně jako v okolních státech  uzbekčtina, kazachština, uygurština, turkmenština a turečtina. Jednotlivé národy se mezi sebou domluví. Lze se domluvit také rusky kdekoli a kdykoli. Například v Bishkeku se mluví zpravidla rusky. Dokonce i mnozí Kyrgyz mezi sebou používají ruštinu. Pro nás, samozvané středoevropany, západem zvanými východoevropany je to skvělá zpráva. Někteří možná základ ruštiny už máme, někdo ho v sobě objeví zde. I když jste slova ruštině se podobající slyšeli pouze několikrát při procházkách kolem stavenišť, tady si uvědomíte, že zvuky, které jste slýchali si postupně osvojujete. Říká se, že čeština je ruštině ze slovanských jazyků nejvzdálenější. Při běžných rozmluvách zjistíte, že je to stále dost blízko. Turistů po Střední Asii je pomálu. Většinou se jedná o naše západní evropské sousedy. Oproti ním jsme v obrovské výhodě. V tureckém posedu u častého pozvání na čaj, nakupování, rozhovorech na ulici nebo na úřadě se nemusíme jen pokorně usmívat. Navíc můžete komunikovat s běžnými lidmi. Nejen s napomádovanými uhlazenci v kravatě, vzdělanci a dětmi, jejichž rodiče si mohou dovolit drahé anglické školy. Zpočátku to jde hůře, za pár dní se ale vaše uši naladí a každým dnem nabíráte nová slovíčka mnohdy těm českým tak podobná. Na otázku, zda mluvím rusky jsem většinou odpovídal že nemluvím, ale trochu rozumím. Mluvím slovansky, jakýmsi mixem pochycených ruských slovíček doplněných českými nebo slovenskými. Vše pocukrované trochou východního přízvuku zní občas zvláštně, ale jeden druhému rozumíme. A to je důležité. Je to skvělý pocit, zejména pokud přijíždíte z Číny, kde šlo všechno tak těžko. Cítíte, že už se opravdu blížíte domů.

Nový oř
V Laosu nebylo východiska a musel jsem dvoukolý dopravní prostředek předat dále. Cestování na kole jsem si za dva týdny zamiloval. V Číně jsem před sebou měl obrovskou vzdálenost, kterou bych za měsíc nezvládl. Kdykoli jsem na ulici míjel obchod s bicykly, na chvíli jsem vkročil dovnitř a alespoň snil. Návštěvy se stávaly častější a častější. Najednou se přistihuji, jak si zapisuji jednotlivé modely, vyzvídám ceny, kola projíždím a vyptávám se na parametry. Následuje podrobné zkoumání mapy Střední Asie a jednotlivých cest Hedvábné stezky. Už není cesty zpět. Dojíždím do čínského Urumqi a měním peníze schované na hektolitry piv a rumů na letním festivalu za bicykl a příslušenství. Slušelo by se kolo pojmenovat Rokforpípl. Pro mnohé však zdlouhavé a nic neříkající. Na náročnou cestu jsme dva, já a Běla.

V Urumqi trávím necelý týden čekáním na kyrgyzské vízum. Mám dost času na prohlídku cyklo obchodů a výběr kola schopného zvládnout plánovanou cestu. Už mám jen několik dní před propadnutím čínského víza a musím se posunout až do Kashgar vlakem. Cesta vede přes poušť směrem na jiho-západ provincie Xinjang a trvá přes 25 hodin. Do Kashgar přijíždím po ránu přivítán písečnou bouří a oznámením, že vlak s bicyklem přijede až odpoledne. Plán vyrazit rovnou k hranicím je překažen a zůstávám na den v Kashgar. Nakonec jsem celkem rád. Kashgar je krásné středoasijské město. Že jste v Číně už téměř zapomenete. Kromě mnoha policejních těžkooděnců a vojáků stojících v bojovém postavení na hlavné třídě a pochodujících všude kolem je tu typických číňanů Han velmi málo. Navečer vyzvedám bicykl a druhý den vyrážím k 250km vzdáleným hranicím.

Imaginární výbava
Všechno se seběhlo tak rychle. Původně jsem chtěl cestu pouze stopovat a najednou sedím na kole a projíždím xinjangskou pouští směrem do hor. Změnou dopravního prostředku se mění část trasy.  Samozřejmě na krásnější, záživnější a trochu náročnější. Někde tam v dáli se skrývají obrovité zasněžené vršky se kterými jsem popravdě moc nepočítal. Nicméně stojí v cestě a říkají si o zdolání. Teď už tuším, že se bude cesta rapidně zhoršovat a nabírat na nadmořské výšce. Ještě včera jsem neměl žádné zimní oblečení. Můj rozpočet mi dovolil koupit alespoň lehkou bundu a tak se cítím více připraven. Mimo teplého oblečení mě po cestě určitě bude hřát spousta vůle, nadšení a odhodlání. Když si přibalíte od každého trochu, můžete si dovolit jet více “nalehko”.

Na dvou kolech do divočiny
Hraniční přechody mezi Čínou a Kyrgyzstanem jsou dva. Severní Tourgart pass a jižní Irkeshtam pass. Severní hranice je pro cizince uzavřena. Lze projet pouze podpultově za několik set dolarů v minibusu. My, kteří chceme hranice zdolávat na vlastní pěst musíme využít hranici Irkeshtam. Západní hranice Číny tvoří vysoké pohoří a dostat se přes hranice do Střední Asie je náročné a dobrodružné. Průsmyk Irkeshtam leží v téměř 5000 metrech nad mořem. Kromě krátkého léta je po zbytek roku pokryt sněhem. V tuhé zimě je často uzavřen. Velice často dochází k uvíznutí kamionu v závějích a řidiči musí v horách přežít i několik dní. Je také třeba si cestu naplánovat v souladu s provozní dobou hranic. Pracují určité hodiny přes den s dlouhými přestávkami. O víkendu a svátcích jsou zavřeny. Na čínské straně se ještě nacházáte v relativně teplém klimatu, bez sněhu a s občasnou osadou pro doplnění zásob. Dojedete ke kyrgyzským hranicím, nacházejícími se pod obřími bílými vršky, a polknete naprázdno. Před vámi se tyčí velehory a vy víte, že již není návratu. První vesnice je dva dny cesty bez možnosti přespání v teple. Naštěstí, zde je ještě možno stopnout jeden z projíždějících kamiónů. Zastaví opravdu každý, stejně jako všude v muslimských zemích Střední Asie a Blízkého východu.

Můj pátek třináctého
Zůstat na den v Kashgar se mi zamlouvalo. Prohlédl jsem krásné město a na chvíli popovídal s ostatními cestovateli v hostelu. Něco mi říkalo, že turisty budu delší dobu míjet. Vyjíždím z Kashgar  a mám spočítáno, že bych měl hranice dosáhnout těsně před pátečním zavřením na celý víkend. Přesně to se mi i daří. K hranicím přijíždím v pátek odpoledne připravený na skok přes hranice. Vízum mi stále platí další tři dny, do pondělka. Radostě cupitám k imigračními oknu a předávám Cestovní pass. Zde přichází studená sprcha. Vojáci pasem listují, otáčí rubem a lícem a nevypadají spokojeni. Následuje zdlouhavý čínský monolog kterému nerozumím ani slovo. Je mi předán anglicky mluvící “Přítel na telefonu”. Vysvětluje mi, že mi v pasu chybí Exit razítko. Samozřejmě, že chybí, právě proto stojím zde u okénka! Nedokáži pochopit jeho lámaný anglický projev. Naléhám na vojáky, ať mi udělí razítko a já jim tady v Číně už nemusím smrdět. Zkouším i ukázat dolary. Střední Asie a její praktiky je však stále za ostnatým drátem. Po více jak hodině dohad mi vše vysvětlují. V městě Wuqia, vzdáleném cca 150km před vstupem do čínské části hor byla vystavena nová hranice. I takto vás leckdy předežene rychlost čínské výstavby. Městem jsem projížděl na cestě z Kashgar. V cestě nestála žádná zábrana, jen stranou v dáli jsem zahlédl stojící kolony kamionů. Myslel jsem, že se jedná pouze o celní kontrolu jako jsou běžné u nás. Ukazatelé jsou tu pouze čínské a nikdo mě po cestě nestavěl. Jak se řiká, neznalost neomlouvá. Vojáci stopují kamion jedoucí zpět na hranice, nakládají bicykl a mé odporující tělo do kabiny. Z úst mi stále padají anglické a české nadávky, kterým naštěstí nerozumí. Spíše než vytočený začínám být zoufalý. Moc dobře vím, že cesta zpět po rozestavěné horské cestě trvá více jak pět hodin. Čeká mě víkend strávený na hraničním přechodu bez peněz a jídla. Více mě ale děsí fakt, že se zpět dostanu nejdříve v úterý. kdy mé vízum je již den propadlé. Hranice se otvírá až v pondělí po obědě. Je nereálné se na hranice dostat před zavřením. I kdyby se podařilo stopnout kamion hned na hranicích. Na taxi nejsou peníze. Hopsám si to v kabině po rozestavěné dálnici, podívám se na hodinky a musím se začít smát. Je pátek, 13.4. 2012.

Šťastné začátky i konce
Přesně tohle na cestování miluji. Souhra náhod, šťastných i nešastných, jde ruku v ruce s nejsilnějěšími zážitky, projevy lidskosti, pomoci a koncem, který byste neměnili. Kamion mě vykládá již za tmy na hraničním přechodu. K mojí smůle se navíc prudce ochladilo a začalo hustě sněžit. Hranice je stále nedokončená a probíhají stavební práce. V rozestavěných imigračních buňkách nocují uygurští dělníci. Jakmile mě spatří, zvou mě na čaj a večeři a poskytnou místo na spaní. Až do pondělka mohu spát v jedné z kanceláří. Problém s noclehem je vyřešen. Aby toho nebylo málo, druhý den se vyhřívám na slunci, suším věci a zapisuji nemilé zážitky. Přichází ke mě neznámý muž. Bohužel ani jeden nemluvíme shodujícím se jazykem. Vše za nás vyřeší ajfoun a my konečně můžeme moderně potlachat. Vysvětluji mu svou situaci. Během konverzace mi jeho syn znenadání přiváží teplé jídlo. Velice milé gesto a velice chutné uygur jídlo. Mám problém s penězi. Je víkend a banka ve městě je až do pondělka zavřená. Není kde směnit na čínské juany. Vše mu vysvětluji a prosím, jestli by mi nemohl vyměnit pár dolarů, abych si mohl dojet do města pro něco k jídlu na zbylé dny. Muž vyndavá dohodnuté juany, předává mi je, ale dolary si ode mě vzít nechce. Naléhám více jak třikrát, podle nepsaného pravidla, načež mi muž předává ajfoun s textem, při kterém mě zvláštně zabrnělo v hrudníku: “This, is UYGUR!!”. Potřese mi rukou a odchází.

Duty Free Fanda
Plný hřejivých zážitků z prvního kontaktu se středoasijskou pohostiností mohu v pondělí konečně vyrazit k poslednímu čínskému checkpointu a kyrgyzským hranicím. Z poloviny si cestu odšlapu a z poloviny se mi daří stopnout si auto. V pondělí totiž mnoho kamionů nejezdí. Vědí, že budou muset stejně na hranicích počkat až do druhého dne. K chekpointu přijíždím až po 9 hodině večer. Ještě zkouším vyjednávat s vojáky, aby mě pustili, protože mi tento den propadá vízum. Ti už pro mě mají konečně dobré zprávy. Za hranice mě nepustí, ale zoufat nemusím. Razítko už v pasu mám a oficiálně nejsem v Číně ani v Kyrgyzstánu. Přespávám v jedné z nocleháren ve 150km dlouhé bezcelní zóně a následující den se konečně dostávám do Kyrgyzstánu.

Bicykl alpinistou
Tajijští a Kyrgyzsští kamioňáci si v noclehárně klepou na čelo. Vyprávím o svém plánu následující den vyrazit do průsmyku Irkeshtam na kole. Právě odtud přijeli a zdolávali ho celý den. Dozvídám se, že na hřebenech je více jak dva metry sněhu. Cesta je průjezdá, ale pokrytá sněhem a ledem. Na kole pravděpodobně nesjízdná. Navíc je na vrcholu silný mráz a časté vánice. Adrenalin mi stoupá už večer než zalehnu. Je mi jasné, že vrchol na kole nezvládnu, počítám se zastavením jednoho z projíždějících kamionů. Chtěl bych si vyjet co nejvýše to půjde. Po ránu sedám na kolo a vyrážím do vrchů. Všude kolem mě jsou nádherné divoké hory. Se stoupáním do vrchu potkávám první sněhové jazyky a teplota klesá velice rychle. Postupně na sebe navlékám veškeré oblečení, až mi v batohu nic nezbývá. Za půl dne stoupání mě předjelo asi 5 kamionů. Šlapu až do bodu, kdy se zima zažírá pod kůži. Stále by bylo možné šlapat, ale i přes svižný pohyb je opravdu chladno. Začínám vyhlížet první kamion. Po dalších dvou hodinách jízdy mě konečně jeden předjíždí, ochotně zastavuje a sveze mě až do jiho-kyrgyzského města Osh.

Zub času
Osh před dvěma lety zažilo ozbojený konflikt mezi Kyrgyzy a Uzbeky žijícími v oblasti. Jako turista slyšíte pohledy na věc z obou stran. Do věci nevidím a neodvažuji se soudit. Revoluce otřásla celou zemí, ale nejvíce právě Osh. Dnes při procházkách Oshem ani nezaregistrujete, že se zde konaly protesty a potyčky. Pouze přední skla automobilů jsou poničená častěji než na ostatních místech země od poletujících kamenů a dlažebních kostek. Prasklé přední sklo se mi v paměti zakořenilo jako jeden ze symbolů Střední Asie. Spolu s módními zlatými zuby napříč generacemi. S auty se tu jezdí až na doraz. Prasklé sklo není vada na kráse, natož na funkčnosti. Zlaté zuby jsou asi krásu doplňující doplněk nebo levnější variantou zubu umělého. Možná je to lokální způsob ulolžení peněz, které se nekazí. V budoucnu očekávám noční můry o pirátech. Za hlavní atrakci města bych korunoval obrovské tržiště, neboli Oshský bazar. Rozlehlý na několika blocích městského centra je jeden z největších trhů, jaké jsem kdy navštívil. Koupit lze opravdu vše. Nejspíš i ten zlatý zub. Produktů nespočet, stejně tak stánků. Je toho tolik, že se mi stejně nepodařilo najít co jsem hledal. Nakonec jsem většinu času hledal cestu ven.

Disco taxíky
Potřebuji na několik dní zavítat do hlavního města Bishkeku vyřídit víza do sousedících zemí. Bishkek je od Osh vzdálený cca 700km směrem na sever. Cestou projíždíte přes zasněžené horské průsmyky středního Kyrgyzstánu. Čas mě tlačí a tak z Osh vysmlouvám rozumnou cenu za sdílený taxi-jeep. V Kyrgyzstánu téměř neexistuje síť autobusů a vlaky jezdí pouze v létě tempem, kterým vám ve vagónu narostou vrásky. Lidé se z místa A do B posunují povětšinou sdílenými taxíky, nebo prostě stopem. Transport nemá jízdní řád. Vyjíždí se po zaplnění posledního sedadla, pokud se vám nechce platit celé auto. Svézt se jedním z těchto vozů je minimálně nostalgická zkušenost. Hudební vkus Kyrgyzů raději rozebírat nebudu. Natěsnáni v přeplněném voze si připomenete slavné hity let 80tých a 90tých stylu Kamaráda do deště, Discopříběhu a podobných vykopávek. Když vás jednoduché tóny omrzí, taxi-deejay přehodí desku a můžete si zahopsat disco-kozáčka na lokální muziku zrychlenou o tóny ze Šmoulí letní hitparády. Udžet kozáčkové tempo na hýbavé tóny vyžaduje mnoho vodky v krvi.

Zpět v Sojuzu
Bishkek je postsovětské město, přesně takové jak jej čekáte. Obklopeno vysokými nehezkými panelovými sídlišti a spoustou ruských nápisů. V centru města je několik starých budov, hlavní třída, muzea a oslavné sochy. Jsou rozhodně zajímavější místa na strávení dovolené. Tak alespoň že je zde teplo a dostatek nalehko oděných muslimek. Přijel jsem si vyřídit víza do Uzbekistanu, Tajikistanu a Iranu. Na pár dní jsem našel couchsurfing v panelovém domu jednoho z příměstských sídlišť. Obíhám ambasády a během zpracovávání víz velice rád měním pár dní strávených v horkých ulicích projížďkou na kole kolem jezera Issykol.

Na výletě
Slané jezero Issykol je největším jezerem v oblasti a jeho okolí je národním parkem. Na severu a na jihu je obklopeno přes 4000m.n.m. vysokým pohořím, na západě a východě městy Balichi a Karakol. Jsem vázán termínem čtyř zbývajících dnů k vyzvednutí íránského víza. Kupuji lístek na noční autobus a druhý den ráno se i s kolem můžu vydat na cestu podel jižního pobřeží jezera z města Karakol do Balichi. Hlavním důvodem výletu k jezeru je otestovat výbavu před náročnou cestou Pamirskou oblastí Tajikistanu. Cesta kolem jezera je na středoasijské poměry v dobrém stavu. Téměř celou dobu asfalt a sem tam díra velikosti kola od traktoru. Jezero leží v 700 m.n.m. Bohužel už zde zjišťuji, že spací výbava není dostačující zde, natož ve chvíli, kdy tisíce metrů na Pamiru přibývají. Z Karakol do Balichi je to necelých 230km podel vody po rovině. To jsou dva lehké dny cesty se zastávkami po přilehlých vesničkách. Kromě spací výbavy se cítím připraven vydat se do hor.

Do sebe vodku tříská
Jeden ze zvyků přitaženým ze severu ruskými přistěhovalci do muslimské Střední Asie je nadměrná spotřeba průzračné lihoviny bez chuti. Její jméno se vyslovuje stejně kdekoli po světě bez lámání jazyka. Před užitím. Po užití se leckdy lámou i jiné části těla. Pije ji olezlý vágus z vázy na nádraží, pije ji uhlazenec z broušeného skla v luxusním podniku. Vyslovuje se stejně a s trochou štěstí i chutná všude stejně, nijak. Vodka je ruským neoficiálním symbolem. Podle ní můžete hledat místa bývalé ruské kolonizace. Zde, v muslimské střední Asii, je spotřeba patrně pod průměrem v porovnání se severem Asie, východem Evropy a Kavkazu. I tak je to zvyk, který určitě nepřehlédnete. Zejména mě zaujalo pití po sámoškách. Stejně jako u nás v malých vesničkách ještě zahlédnete mastné strejdy popíjející jedno lahvové po ránu, tady chodí do smíšenky na dvojku vodky. Například při projížděni vesniček kolem Issykol jsem zastavil v jedné ze sámošek po cestě s prosbou o něco k jídlu. V malých vesničkách nemají restaurace a jídelny, ale když se zeptáte v obchůdku, tak vám něco jednoduchého jako párek a vejce uvaří. Leckdy je v sámošce i malý stůl pro vodkaře. Na takovou jsem měl štěstí, zasedl a objednal jídlo. Vyhladovělý do sebe soukám párek s vejci. Přikulhají dva osmdesátníci, zasednou vedle mě ke stolu, mávnou na prodavačku a začnou svačit půllitrovou láhev bezbarvé lihoviny. Za deset minut prohodí pár slov, vysají lahev a zase odkulhají. S otevřenou pusou pozoruji výkon hodný medajle.. a nikdo ho neocenil. Já tleskám! Pěkná práce pánové! Zde jste možná průměrní, u nás by vás na rukou nosili! Sedám na kolo a vyjíždím dále. Po cestě míjím jednoho z borců spícího vedle prázdné lahve ve strouze topolové aleje. Úsměvné, vybavuje se mi stará česká píseň "..hračky nechal roztahané, usnul a spí.."

Byrokratičtí mozci
Neměl jsem nic proti pánům ve službě objednávající si při obědě šeptem vodu z podpultu. Rozlévá se ze skleněné láhve s kolkem perfektně vychlazená. Ve chvíli, kdy se vás pití podpultové vody přímo dotýká změníte názor. Do Bishkeku jsem si původně přijel pro tři víza. Odjíždím pouze s jedním. Tajijské vízum jsem dostal za dvacet minut na počkání naprosto bez problémů. Na Uzbecké ambasádě mě poslali pro Zvací dopis do země. Získání takového dopisu je nejméně na deset dní přes agenturu. Za deset dní bych si asi začal taky hrát v sámoškách. S íránským vízem se nnou vytřeli nejvíce. Nechali mě přes pět dní čekat a po té mi oznámili, že neobdrželi potřebné dokumenty od agentury zpracovávající můj Zvací dopis do Íránu. Volám do Íránu, Írán zpět a nakonec zjišťuji, že vše odesláno bylo, ale úředník na dokumentech nejspíš posvačil nohu z berana a vyhodil do koše i s vypitou okolkovanou lahví. To vše znamená nutnost rychlejšího posunu přes Tajikistan a požádat znovu v jeho hlavním městě Dushanbe. Asi takto vypadá středoasijská byrokracie. Je potřeba mít spoustu času, pevné nervy a po kapsách dolarové bankovky. Z Biskeku vyjíždím střídavě na kole a nočním stopem zpět do Osh. Odtud začínám vysokohorský přejezd Pamirskou oblastí po slavné Pamir Highway do Dushanbe.