Na skok v Číně

Jaká věc Vás jako první napadne? Talíř rýže se smaženým masem a zeleninou? Žlutí mužíci ve slaměných kloboucích tlačící orezlý bicykl? Obrovské továrny produkující vše s čím přijdeme denně do styku? Nebo snad rudě dekorované společenské akce plné budovatelských písní a tanců? Několik měsíců zpět jsem si podobně vybavoval tuto směsici kultur a národů. Pojďme se zletma podívat, jak vypadá Čína 21. století.

Letem světem

Za měsíc strávený na území Lidové republiky Číny jsem navštívil provincie Yunnan, Sichuan, Guanzou a autonomní region Xinjang. Měsíc není zdaleka dostačující doba na klidné rozhlédnutí kolem za předpokladu, že se potřebujete dostat ze severu na jih země a překročit nefrekventované středoasijské hranice spolu s vyřizováním víz. Celkově vzato, navštívil jsem západ Číny vyjma Tibetu, kam v tuto dobu nepouštěli turisty a měsíce před tím pouze v doprovodu tučně placeného průvodce v organizované skupině. Západní část Číny je také méně “čínská” než ta východní, a je chudší. Nachází se zde více národnostních menšin. Obrovská Čína se dále rozděluje na provincie a samosprávní autonomní regiony. Provincií je většina. Z autonomních regionů to je na západě Tibet a mnou navštínený Xinjang. Jsou to oblasti, kde se liší politické názory více než v ostatních pro-pekingských provinciích a většinové jsou zde jiné etniky, než na celém území cca 90ti procentní etnika Han.

Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější

Jakže ten čínský komunismus vypadá? Je Čína opravdu tak rudá, jak slyšíme z médií? Než zemi zaškatulkuji, je třeba si uvědomit, co to ten komunismus je. V tomto jsem opravdu zmatený. Mou představu komunismu perfektně vystihuje nejmenovaná kniha o farmě zvířat, kde ve jménu lidu a práce velí banda vepřů. Také historické filmy a dokumenty o padesátých letech v Československu mi dokreslují představu komunistického systému. Vždy jsem měl za to, že základní a dnes už všichni ví, že utopickou myšlenkou komunismu je idea “všechno je všech”. To že dochází k porušování lidských práv a plnění koryt pouze těch “rovnějších” jen dokazuje nedokonalost tohoto systému. Zapomíná, že jsme lidé. Je to logickým důskedkem, není to však záměrem. Proč tedy je čínský systém hodnocený jako komunistický? Vždyť i ten Lenin se musí obracet v hrobě. Její ekonomika je otevřená a podnikání a soukromé vlastnictví naprosto běžné. Obchod asi bude regulován vládou, ten je ale i u nás a možná ještě více. To jsou hlavní aspekty, které pro mě komunismus vylučují. Z hlediska lidských práv a spousty omezení má situace v Číně blíže k situaci u nás v časech Železné opony. Systém není demokratický. Minimálně v oblasti lidských práv. Nazývat ho komunismem však můžeme komunistickým vepřům přivodit nepříjemné svěděnění, nebo nedejbože zaskočení při hltání u koryta. Z tohoto pohledu bych systém spíše než komunistický nazval autokratický nebo totalitní v čele s jedinou vládnoucí stranou. Takových je po světě více. Některé jsou nábožensky založené, jako například v Íránu, jiné mají (dočasné) vojenské vedení. Proč místo pojmu Čínský komunistický sytém nepoužít zkrátka Čínský systém. Země se vyvíjí a stejně tak její politická situace. Tímto nemusíme měnit název při jeho vývoji. Ať už se ubírá kamkoli. Anebo se slovo komunismus stalo termínem pro něco, čemu nerozumíme? Nebo čeho se bojíme?

Rostou jako z vody

První chvíle jen zíráte. Po cestách na jihu Asie je to obrovský skok. Z chatrčí a kamenných cest v Laosu, kde popojíždíte na podomácku vyrobených vehiklech, překročíte hranice a svištíte po nových dálnicích v nových autech a míjíte nově vystavěná města. Vše tu nabírá jiné rozměry. Města jsou obrovská, lidí je spousta a auta samozřejmě čínská. Tato země buduje a vyvíjí se. Staví se, staví se a zase se staví. Stavební průmysl kvete. Stavebnictví je nejstudovanější obor, nejvyhledávanější zaměstnání a nejjistější investice. V rychlosti a četnosti staveb Číně nemá kdo konkurovat. Nejkurioznější je asi výstavba 30ti poschoďového domu za 15 dní. To máme dvě patra za den i s tvrdnutím materiálu. Bydlet bych zde nechtěl ani zadarmo. Následují města duchů v odlehlých ćástech Číny, kde nikdo bydlet nechce a nebude, ale stejně se staví. Asi aby bylo co dělat. O stavbách všeobecně kolují vtipy už i mezi číňany. Nerostou jen domy. Roste všechno. Stejně tak automobilky. Míjející auta leckdy vzhledem nápadně připomínají vozy evropských značek. Kvalita stále trochu pokulhává a je vidět čínská ruka, ale i v tom lze poznat trochu pokrok oproti vozům o pár let starším. Začali kvantitou, spolu s se stále bohatší střední třídou přichází více kvality a luxusu. Kdoví, možná raketový růst nebude mít konce. Obyčejní číňané si určitě zaslouží mít se dobře. Stále je obrovský rozdíl mezi finanční situací ve velkých městech a na venkově. Možná přijde jen útlum a bude čas rozhlédnout se kolem. Zjistit, jak dopadlo okolí. Když se buduje, tak není čas vidět, že už vlastně vidět není. Ve velkých městech slunce vidíte častěji v televizi. Smog je velký problém. Vy už zdálky můžete odhadnout, že se blížíte k městu podle velkého mraku splodin. Městům, jako Peking v některých dnech nestačí stupnice. Je ale trochu pokrytecké do tohoto problému dloubat. Vždyť toto břímě číňané nesou za celý svět pro který vyrábí vše od ponožek po panáky na rumy.

Každý den Pátek

První kontakt s Čínou začínám provincií Yunnan hraničící na jihu s Laosem. V tuto dobu zase po svých, bez bicyklu stopuji do hlavního města provincie, Kunming. Z hranic se dostávám do města Mengla, které je první největší na cestě z Laosu a zůstávám zde přes noc. Původně jsem zde nechtěl stavět, ale šofér chycený na hranicích zde bydlel a pomohl mi najít ve městě ubytování. To je bez slovníku a pomoci v začátcích nesnadný úkol. V Číně se vám kromě vyhlášených destinací často nepošťěstí potkat turistu. Já měl při procházce městem obrovské štěstí a v davu potkal čínského baťůžkáře Viktora mířícího stejným směrem. Hned ten samý večer u lahve teplého čínského piva bez chuti a barvy se domlouváme na společné cestě do Kunming. Mít čínsky mluvícího parťáka skýtá spoustu výhod. Překládá vám všechno od jídelního lístku, informačních tabulí, dotazů policejních kontrol, po konverzaci s domorodci. Na prvních pár dní nepotřebuji slovník ani mapu. Jen se nechávám vézt lokálním vandrákem.Tvoříme skvělý tým. Žlutý domorodý chlapec hrající na tradiční bambusovou píšťalu a bílý kukuč se zvednutým palcem. Dva alternativní umělci. Kdo by odolal?

Velký bratr

Pod dohledem jste po celou dobu cesty v zemi. Zpočátku je to nepříjemné. Zejména v jižní části Yunnan jsou policejní kontroly časté kvůli pašování drog z Jihovýchodní Asie. Kontrolují se doklady na častých checkpointech, namátkově na místech s větším pohybem osob a dokladem se musíte prokázat i při koupi lístku na vlak. Běžný číňan bez občanského průkazu jakoby neexistoval. Je to jedna z daní placená za cestování v zemi, kde lidské soukromí má jinou váhu než u nás. Že je tomu se soukromým jinak pochopíte například při použití veřejných toalet. Hned první den stopování s novým parťákem narážíme na nevýhodu bílého kukuče. Večer se snažíme najít ubytování, ale má bledá maličkost je odmítnuta. Jedna z vládních regulí nepovoluje ubytovávat turisty v ubytovnách bez licence k tomuto účelu udělené. V menších městech se s tím setkáte velice často. Ubytovat se na území Číny máte povoleno jen v mezinárodních ubytovnách a hotelích. Ty jsou samozřejmě kromě baťůžkářských nocleháren podstatně dražší. Vždy lze však nalézt mezeru v zákoně, nebo rozumného recepčního. Tak z padesáti procent se mi dařilo nakonec ubytování usmlouvat načerno. Je to risk pro recepční. Musí vás zaregistrovat pod čínskou občankou. Ubytování seženete většinou kolem 5 USD, několikrát jsem spal za 3 USD. Pro tentokrát jsme však štěstí neměli a museli přespat ve strouze na jednom z tisíce stavenišť. Před tím nás ale místní pozvali na menší páteční oslavu a večeři, takže jsem kamení pod hlavou ani necítil.

Město jara

V Kunming je počasí téměř neměnné po celý rok. K přirovnání s našim podnebím asi nejvíce sedí květen a červen. Příjemné teplo které nezalézá pod kůži jako vedra na jihu Asie, s osvěžujícím větříkem. Město také nazývají městem květin. Desítky kilometrů před branami města míjíte obrovské květinové zahrady a skleníky. Odtud putují květiny všemi směry po celé Číně a samozřejmě exportují do světa. Ve městě jara se různými směry rozděluje i česko-čínské stopařské duo. Viktor kráčí kamsi do centrální Číny navštívit jeho učitele na píšťalu a já se vydávám přímou čarou na sever do provincie Sichuan. Od této chvíle kráčím podél krajnice sám.

Tatarem

Domluva v Číně vyžaduje použití velkého množství fantazie. Nejednou podléháte zoufalství a zvyšujícímu se kručení v žaludku. Vyslovit celou větu v čínštině se mi bez chyby za celý měsíc nepovedlo. I kdyby povedlo, tak mi stejně nikdo nerozumí. Oficiálním jazykem je mandarinština, využívající zjednodušenou sadu Čínských znaků. Pro upřesnění, například z internetových překladačů znáte pojmy Čínské znaky neboli Tradiční čínština a Čínské znaky zjednodušené. První znaková sada je původní, kterou využívají například v Hong Kongu. Sadu druhou využívá celá Čína. Byla vytvořena čínskými soudruhy pro celkové zjednodušení psaného textu. Pak jsou tu jazyky mandarinština a kantonština. Oba mohou být vyjádřeny jednou či druhou sadou. Mandarin mluví po celé Číně a na některých místech, jako zmíněný Hong Kong mluví kantonštinou. V jednotlivých provinciích a regionech mají také vlastní jazyky a nářečí, přičemž mandarin se domluví všichni.

V dnešním světě kompjůtrů

Bez obrázkového slovníku si celý měsíční pobyt představuji jen těžko. Použití rukou a nohou se také omezuje. Číňané mají některá gesta při udávání počtu na rukou jiná. Ideální je ukazovaní na obrázky nebo předtištěné fráze. Postupem času už jsem se ani nenamáhal je vyslovovat. Většinou jsem narazil jen na nechápající pohledy. Několik základních znaků jsem se ke konci naučil. To například znak nudlí nebo rýže. Nakonec ale stejně nevíte s čím jej budete jíst. Chytrý telefon s čínským překladačem by byl velice cenou pomůckou. Na příště si jeden učitě přibalím. V Asii je ale jablečných nadšenců až až. Několik situací při komunikaci mezi čtyřma očima a jedním displayem jsem zažil. Hodiny konverzace v autě jen pomocí ajfounu. Koupě čínské SIM karty bez jediného slova i se smlouváním o cenu pomocí strejdy gůgla. Domluva s recepční o místu na spaní. Běžný ajfoun-pokec na ulici. Obrázkové rozpravy ve vlaku, při obědě, při večeři.. a další a další. Když už nebyl ajfoun, tak pomohla alespoň má obrázková kniha s frázemi.

Podpultovky

Každý den objevuji něco nového. Jsem na cestě z Kunming do Chengdu. Neboli z provincie Yunnan do provincie Sichuan. Jak už to v zemích s nedemokratickým systémem chodí, lidé se snaží nacházet různé obkliky. Čína je země obrovských rozměrů a tak i obklika nabývá na velikosti. V mém případě byla dlouhá asi 100km. Cesta do Chengdu z jihu vede po nové dálnici, místy ještě neotevřené. Dálnice končí a my jsme nuceni vydat se přes hory. Krajina Sichuanska je hornatá a plná nádherných scenerií. Vyjíždíme až do hor, kde tento rok poprvé vidím sníh. Za den stopování se počasí změnilo z červnového na dubnové. Je to zvláštní pocit, rychlým posunem na sever se mi mění roční období po zpátku. Začal jsem tropickým létem na jihu Asie a do Sichuan přijíždím z kraje jara. Z hor sjíždíme zpět do údolí a zastavujeme u mužika držícího karton s čínským psaním. Rozmluvě nerozumím a nevidím žádné zboží k prodeji, takže mi stánkař připadá podivně. Z ničeho nic sjíždíme brázdou z hlavní silnice a já si říkám, že jde asi o nějaké černé zboží schované v křoví. Po chvíli jízdy se černé zboží objevuje v celé své kráse. Jedná se o rozestavěnou dálnici. U pozůstatků betonových svodidel odsunutých patrně kladivem stojí chlapík v plášti a vybírá “mítné”. Za pár desítek juanů najíždíme na zbrusu novou dálnici. Opravdový adrenalin. Dálnice je v některých místech hotová pouze v jednom směru. Ve 100km/h míjíme protijedoucí zákazníky v autech i na motocyklech a projíždíme kolem silničních pracovníků, kteří nevypadají nijak překvapeně. Dálnice vede údolím a mnoha tunely mezi horami. Některé tunely už jsou hotové a dokonce osvětlené, v jiných dává šofér rozumně přednost projíždějcím vrtným soupravám a obrovským zbiječkám. Tahle parta mýtařů musí mít kontakty i v armádě. Některé betonové a cihlové zábrany v cestě vypadají jak projeté tankovým konvojem. Na konci cesty zjišťuji, že jsem se obával zbytečně. Na bezpečnost zde dohlíží a mítné vybírá policista.

Na startu

Chengdu má bohatou historii již od dob produkce hedvábí. Právě odtud vyjížděly hedvábné karavany do všech koutů světa. Cestovatelé následující cesty Hedvábné stezky mnohdy začínají nebo končí právě zde. I pro mě je to jeden z prvních seznámení s trasou, kterou budu projíždět Střední Asií a Blízkým východem. Staré město v Chengdu vás seznámí s hedvábnou historií země a svou architekturou vrátí do dob, kdy ulicemi procházely gejši. Za navštívení také určitě stojí pandí rezervace na předměstí. Je to místo, kde můžete spatřit jedny z posledních Pand velkých. Park slouží k jejich chovu, studii a reprodukci. Na světě je posledních cca 2000 těchto roztomilých nemotorných stvoření. Právě zde se odborníkům daří populaci udržet a dokonce navyšovat. Několik dní v Chengdu zůstávám u kamarádky Qin a spolu s jejími přáteli prohlížím město. Její akční parta také uspořádá výlet do hor, na čajové a pomerančové sady a díky bujejícímu jaru, právě rozkvetlých třešní a broskvoní na místě s napovídajícím názvem Cherry Hill.

Uctít večeři

Psát o čínském jídle je na kredenc kuchařek. Já jen mohu celkově schrnout, že zde můžete najít a jíst opravdu všechno. Jídlo je vyníkající, všude dostupné a levné. Najíte se mezi 1-2 USD. Čínská kuchyně, to není jen zmíněný talíř rýže. Jsou to tisíce druhů jídel. Také každý kraj a provincie mají vlastní typická jídla a chutě. Jistě znáte kuchyni Sichuanu. V evropských bistrech často udávaný pojem při prezentaci ostřejšího smaženého masa a zeleniny. Zde v Sichuanu takové jídlo také najdete. Platí, že jídlo v Sichuánu je velice ostré. Když jsem zkusil jídla v Thajsku a Malajsii, tak jsem myslel, že už mě nic ostřejšího nečeká. Určitě jsem nečekal, že se to bude ještě násobit. Jedno z nejpálivějších jídel jsem ochutnal právě při večeři nejkurióznější. S partou z Chengdu jsme přijeli do restaurantu, kde si nejdříve můžete večeři prohlédnout, podívat do očí a vybrat tu pravou. Před restaurací stojí klícka s kohouty. Před tu mě kamarádi postavili a pověděli, abych si vybral na co mám chuť.

Alternativy

Čína má jednu z největších a nejmodernějších sítí železnic na světě. Cestovat čínským vlakem je věcí, kterou byste při návštěvě neměli vynechat. Jsou přeplněné, ekonomické, nové a pohodlné. Vlaky jsou často používaným dopravním prostředkem a až na výjímky vyprodané. Na všech stanicích a zastávkách funguje vysoké bezpečnostní zabezpečení, stejné jako vídáme například na letištích. Před vstupem do haly procházíte rentgeny a scanery. Ke koupi lístku musíte jako cizinec ukázat Cestovní pas. Číňané ukazují své čipové občanské průkazy, kde se vsadím je udaný i počet bradavic. Vagony jsou rozdělené většinou na čtyři třídy. Jedná se od nejnižší o Hard seat, Soft seat, Hard sleeper, Soft sleeper. V zahraničních webech a průvodcích najdete spoustu recenzí na absolutně přeplněné vagony čtvrtých tříd. Stejně tak rady na koupení lístku několik dní dopředu, jinak nemáte šanci chytit místo na spaní (minimálně Hard sleeper). Přesně tak tomu je. Cesty Čínou vlakem nejsou jako ty české, kdy obracíme oči v sloup při představě cestovat více jak dvě hodiny. Vzdálenosti jsou obrovské. Vlaky ale nejsou předpotopní jako u nás. Nejnižší třída Hard seat je svou výbavou daleko před českým vagonem posvěceným Husákem. Ačkoli všude možně slyšíte rady koupit si lístek hodně v předstihu a nejezdit čtvrtou třídou, kde se občas nedá ani dýchat, já tuto cestu považuji za jeden z nejsilnějších zážitků.

Na stojáka

Chcete li se k číňanům dostat opravdu blízko, ve vagonu Hard seat to už blíže nejde. Já si koupil lístek z Chengdu do Lanzhou. Město leží v severní provincii Ganzou a cesta trvá 23 hodin. Na stopování začíná přituhovat a tak následující dny jezdím přes noc vlakem a v noci objevuji a stopuji. Lístek kupuji dvě hodiny před odjezdem a už bohužel není místo na sezení. Připravuji se na jízdu ve stoje. Respektive, jakožto nováček předpokládám, že se najde klidný koutek a já si lehnu na krosnu. Zažitá představa z vlaků doma tady nefunguje. Nešťastníků s lístkem bez čísla sedadla jsou davy. Stojící, ležící pod sedačkou, ležící v umyvadélku v chodbičce, nebo jako já, krčící se u dveří. Patřím mezi ty šťastnější, kteří našli roh u dveří a sedí na své bagáži. V koutku měřícím přesně 1x1,2m (uvedeno na dveřích) takto sedíme, pospáváme, jíme tři i s několika batohy. Celou dobu jsme si opravdu blízko. Mám pocit že mé nohy se zaklínily do kolegy zadnice, ale už je stejně necítím, stejně jako on tu zadnici. Při cestě na záchod musím dávat pozor, abych nešlápl na hlavy vykukující do uličky z podsedadel. Jsem na tom pořád lépe než kolegové naproti. Přes dav vidím hromadu několika těl ležících na sobě, které musí každou půl hodinu vstát a uvolnit cestu projíždějícímu jídelnímu vozíku. Posun vlakem je nejspíš rychlejším a v závislosti na třídě i levnějším než posunem stopem. Oba mají své kouzlo a já jsem rád, že se mi povedlo zkusit oboje.

Opony

Když už do Číny, tak by neměla chybět návštěva Velké čínské zdi. I mě se připletla do cesty. Monstrózní stavbu můžete prozkoumat po kouskách téměř po celé délce severních hraic Číny. Památka gigantických rozměrů byla stavěna několika dynastiemi panovníků. Jednotlivé části mají specifické rysy dobové architektury. Já navštívil jeden z jejích konců v provincii Guanzou. Odtud se ještě zastavuji podívat na buhisticky dekorované jeskyně a obří sochy sedícího a ležícího Budhy. Stále přes tisíc kilometrů do cílové čínské destinace Urumqi se mi daří chyttit noční stop až na místo.

Poručíme větru, dešti

Svoboda stále pokulhává. Jak v mediích, tak na internetu. Z médií hraje pohádka, kterou vyprávěli naše televize desítky let zpátky. Na internetu se strejda gůgl pohádal, urazil a odkráčel do Hong Kongu. Některé servery nemají rádi v Pekingu, některé nemají rádi Peking. Ti z vás Facebookem poselí sem mohou na odvykačku. Vždy se ale najdou zadní vrátka. Můžeme je najít sami, nebo někdo pomůže. Velká vrátka mají i v regionu Xinjang. Po celé Číně platí pouze jeden čas, Pekingský. Na všech místech obrovské Číny běží hodinky stejně. Pro krajní provincie je to nepraktické, protože se reálně nacházejí v časovém pásmu třeba o dvě hodiny jiném. V Xinjang Pekingský čas zkrátka ignorují a používají vlastní.

Jiný svět

Urumqi je hlavním městem Uygurského autonomního regionu Xinjang. Uygur je středoasijský národ jehož území leží na území Číny. Národ má vlastní jazyk, náboženství i názory. V Urumqi se cítíte v Číně už jen napůl. Je tu vidět kontrast muslimské uygurské kultury a tlaku zbytku nenáboženské nebo budhistické Číny. Není tomu tak dlouho co zde byly nepokoje obdobné těm v Tibetu. Je to jedna z věcí kterou my, daleko odsud v Evropě stále nechápeme. Tibet není jediným pro čínskou vládu problémovým regionem. Takovýchto oblastí je více a jedna z nich je Xinjang. Povolí-li uzdy Tibetu, začne se ozývat další region. Tohle dnešní vláda nikdy nedovolí. Stejně jako stále neuznali Taiwan. V současnosti asi není nikdo, kdo by se dokázal takto silnému soběstačnému státu postavit. Naopak, celý svět jej potřebuje. Dalším problémem je, že se vládě podařilo přesně to co chtěla. Za několik desítek let šikany se z budhistického státu stal pouze stát. A stejně tak je to s politickou situací. Lidé vědí, že vláda není úplně v pořádu, ale do chvíle kdy se mají dobře většinu z nich nic víc nezajímá. Je určitě správné na problém ukazovat, když se to dělá správně a neublíží to obyčejným lidem v oblasti. Jinak by si všichni mysleli, že žádný problém není. Já věřím, že Čínská revoluce jen přichází pomaleji než tomu bylo ve Východní Evropě. Také je třeba si uvědomit, že ne vše na co se od nás ukazuje jako na problém, problémem fakticky je. Svět zde je jiný než u nás, stejně tak myšlení lidí. Co je správné u nás nemusí být tady a naopak. Věc, které nerozumím, nemusí být automaticky špatně.